O úspěch a finance mi nejde, chci dělat to, co mě baví.

Mojí vášní je pohyb

Protože pohyb je život

Petr Růžička je v pohybu celý svůj život, věnoval se bojovým uměním, crossfitu i józe. Dnes je učitelem pohybu, své žáky ve škole Pohyb je život učí, jak se lépe hýbat. Jeho cesta k podnikání ale nebyla přímočará, teplákovku vyměnil za kravatu až po čtyřicítce. 

Jaké to je, začít se od píky věnovat úplně jinému oboru? Může být dlouholetá praxe v korporátu výhodou? V čem? A jak se naučit správně ohodnotit vlastní čas?  Jaká byla jeho cesta z korporátu k vlastnímu snu? 

Pojďme si, Petře, něco říct o tvé cestě. Ty jsi pracoval jako IT manažer v korporátu, ale rozhodl ses dobře rozjetou kariéru vyměnit za nejistotu vlastního podnikání, navíc v úplně jiném oboru. Mě by zajímalo, co tě k tomu vedlo, a proč ses tak rozhodl?

To je jednoduché a zároveň hodně složité. Jednoduché v tom, že jsem už prostě nemoh, ne dělat IT, protože to dělám trošku, ale mě ta práce tak šíleně vyčerpávala, nebojím se říct, že mi ubližovala, že jsem to prostě potřeboval zabalit. A jsou různé metody, jak se s tím člověk vypořádá, někdo to polkne a pokračuje dál. Někdo si řekne: Musím to překonat. Někdo si řekne: Ale mám tam dobrý plat a vydrží dál. Ale já už jsem nemohl, už jsem nechtěl obětovávat svůj čas za tímto účelem, takže jsem dal výpověď a přestal jsem.

A jaké byly tvoje začátky? Pamatuješ si, jaké kroky jsi dělal, jak jsi podnikání postupně rozjížděl, nebo ses do toho vrhnul rovnýma nohama?

Já jsem nevěděl, co budu dělat. Byl jsem nějakou dobu bez práce, protože se mi narodila dcera a byl jsem s ní doma a užíval jsem si toho času. Ale potom postupně přišla zase potřeba začít něco dělat. Pořád jsem dělal nějaké IT kousky na živnostenský list, potom jsem začal víc a víc dělat něco co mě baví a co dělám do teďka, to že jsem začal učit lidi, jak se dělá stojka, jak lézt po zemi a dělat takové různé taškařice. Začátky pro mě byly extrémně krušné, pro někoho, kdo celý život dostával výplatní pásku a přišly mu peníze na účet, tak najednou začít řešit ty daně a odvody a bankovní účty a eseróčka nebo živnostenské listy. A na co dávat pozor, kdy, co platit. Udělal jsem v tomto spoustu chyb a stálo mě to spoustu času a peněz a úsilí, ale tak nějak jsem to zvládnul. Byl to strašně partyzánský průzkum bojem, rozhodně to nebylo nic plánovaného a nebylo to nic postupného a veselého, ale spíš to byl boj někdy.

A jaké to vlastně je začít tak od píky v jiném oboru?

Těžké. Na jednu stranu tě těší dělat to, co děláš, a začneš možná dělat to, čemu věříš a kde nějaký vyšší, větší smysl a ten důvod si nějaký najdeš, ale z hlediska podnikatelského, z hlediska byrokracie a daní, bank a tak, to byla katastrofa. A někdy je to furt katastrofa, protože mě to nebaví se tímto zabývat. Pokud můžu doporučit, tak se poraďte dřív, nebo se zeptejte někoho, kdo v tom umí chodit, protože, znovu opakuju, pro člověka, který je zvyklý, že přijde do práce, odejde a přijdou mu na účet peníze, tak to je něco úplně jiného. Úplně jiný svět. Znova, já jsem mnohokrát narazil do stěny a bolelo to.

Než jsme začali nahrávat, tak jsme si zajímavě povídali, co pro tebe vlastně podnikání znamená. Můžeš k tomu něco říct?

To je asi spojené s tím, co znamená podnikání, nebo co si pod tím kdo představuje. Všechny ty definice asi budou správné, ale je potřeba si určit, která je pro vás. Pro někoho je to to, že vydělává peníze. Pro někoho, že dělá něco zajímavého. Pro někoho, že dělá něco, co ho baví. Pro dalšího, že mění svět, nebo pomáhá lidem. Všechny tyto přístupy jsou v pořádku, ale je dobré si určit, co je důležité pro vás. To se může měnit v čase, to je jasné, ale to, co není asi fajn, nebo to, co mě se nevyplatilo, a už bych to nedělal, že bych se cpal do formičky někoho jiného. Podnikání je o tom vydělávat peníze. Není, pro mě ne. Já jsem v podstatě taková neziskovka. Já nevydělávám nějak závratně peněz, ale dělám to, co mě baví, to, co mi dává smysl. I když to znamená, že nemůžu tohle, nebo nemám tyhle výhody, nebo mi zaměstnavatel neposkytne něco. To je úplně O.K. Já jsem se smířil s tím, že jsem v této pozici, ale dělám něco, co mě baví, a nechci dělat něco, co mě nebaví, což někdy musím, samozřejmě, ale chci se tomu vyhýbat. Takže vlastně z mého pohledu obětovávám větší zisk, výplatu nebo takový ten komerční finanční úspěch za to, že prostě něco dělat nebudu, že to dělat nechci.

A můžeme si teda říct, v čem spočívá to podnikání, v čem je teď to gró tvé činnosti? Co je to Pohyb je život?

Pohyb je život začal tak, že jsem začal lidi učit, jak se hýbat. Myslím, že to tady dřív nikdo neučil, a začal jsem dělal semináře, začal jsem dělat takové víkendové akce, kde jsem nějaké ty věci ukazoval, předcvičoval a seznamoval lidi s tím. Časem to přerostlo do toho, že jsem začal mít skupinu, kterou jsem cvičil pravidelně jednou nebo dvakrát týdně. Pak jsem měl dvě skupiny a pak jsem měl šest skupin a pak jsem měl sedm skupin. Pak už jsem musel přijmout dalšího člověka, protože jsem to sám nezvládal. No a dneska je to ve stavu, kdy mám dalších pět učitelů, kteří cvičí se mnou, a dohromady máme něco pod 200 lidí, které trénujeme v České republice, nejenom v Praze, a pořád je to 2x týdně 2 hodiny skupinová akce.
A druhá část mého podnikání nebo mojí činnosti teď je že mám na starosti fyzickou přípravu volejbalového klubu Lvi Praha, kde jim víceméně plánuju pohybovou a fyzickou přípravu.

Vy cvičíte něco, čemu se říká Ido Portal Method, můžeš nám říct, kdo je Ido Portal?

Moje podnikání v podstatě začalo tím, že jsem potkal člověka, který se jmenuje Ido Portal. Je to v podstatě skupina nápadů a názorů a postupů, jak pohybově rozvíjet člověka. Ve finále to není jenom pohybově, ale je to i duševně, mentálně, protože skrz to tělo se můžeme dostat do duše, nebo do hlavy. A to, co děláme, je vlastně takový zvláštní směs cirkusu a gymnastiky a přípravy na bojová umění, silového tréninky a mobility a jógy. Tohle všechno se míchá dohromady a tvoří to celek, který ty lidi učíme.

Ty jsi jediný člověk, který to může licencovaně učit v České republice. Předpokládám, že to musela být nějaká tvoje cesta od žáka k učiteli. Jaká ta cesta byla? Trvalo to dlouho?

Já nemám žádnou licenci, nic takového, a ten můj učitel Ido nikdy nic takového nerozdával. Je to spíš o tom, že jsem s ním strávil hodně času, jezdil jsem za ním 3x ročně někam trénovat a sám jsem měl velmi striktní tréninkový plán, kdy jsem cvičil třeba 5, 6 hodin denně. Takže z toho potom možná vyplývá můj pohled na podnikání. Že mých je 6 hodin denně a potom musím mít něco, čím vydělám peníze. Ale těch 6 hodin bude mých, to je pro mě. Součást mého podnikání bude, že se 6 hodin budu starat sám o sebe a budu se rozvíjet, abych měl těm lidem co předávat. Takhle to pokračovalo nějakých 8, 9 let. Učit jsem začal po nějakém roce a půl.

Když se podíváš zpětně, udělal jsi všechno správně? Je něco, co bys změnil?

Rozhodně ne. Já jsem třeba napsal spoustu článků na svůj blog, dneska když je čtu, tak s půlkou nesouhlasím, půlku bych napsal jinak, půlku bych roztrhal úplně. Ale to je v pořádku, to je ten vývoj. Spíš si myslím, že by bylo špatně, kdybych si to přečetl a řekl: Jo, to je super, mám stejný názor po deseti letech. Čím víc o tom víš, tak zjišťuješ, jak míň toho víš, a jak stále hlouběji do neznáma vede ta králičí nora. A to je taky fajn, protože ten vývoj je nekonečný. Doslova. V každé té malé oblasti, kterou máme, ten vývoj může být nekonečný a ta absolutní pravda tam není. Je určitý názor a postup, ale možná se ti změní pod rukama a stane se z toho něco jiného.

Ty jsi před tím byl v korporátu, ve velké firmě, chci se zeptat, jestli sis odtamtud odnesl nějaké nástroje, návyky, programy, technologie, něco, co ti potom v tom podnikání, které je dost jiné, pomohlo. Byla výhoda, že jsi v korporátu byl?

Tak určitě. Já jsem v korporátním prostředí byl 40 let. Odnesl jsem si odtamtud spoustu dobrého i špatného, ale to dobré, toho bylo určitě mnohem víc. Jednak já jsem hodně prezentoval, hodně jsem mluvil před lidmi, ukazoval jsem jim nové technologie, nové směry a tak dále, takže si myslím, že jsem se naučil dobře vysvětlovat, dobře přednášet. Takže když dneska něco učím, a já nejsem trenér, který jenom počítá opakování, počítá minuty a posadí člověka na stroj, ale fakt se snažím naučit velmi obtížné věci. To vyžaduje nějaký postup z bodu A do bodu B. Ten rozhodně není přímý, ale vede přes různé okliky, a to, abych to rozebral, vysvětlil, dobře předal, určitě vyžaduje nějakou prezentační dovednost, kterých jsem dostal hodně, když jsem byl v korporátu.
Určitě nějakou organizaci, protože přece jenom jsme dostali miliony školení na time management, jak pracovat s kalendářem a s emailem a jak si vůbec plánovat čas.
Jo, ten korporátní svět mi dal extrémně hodně a myslím, že to jsou základy, na kterých stojím, nebo že jsem dokázal to ustát s minimálními škodami a s tím, že jsem potřeboval minimum pomoci z vnějšího světa na to, abych něco zvládl.

Jaká je ambice toho projektu, vůbec toho podnikání, jestli máš vůbec opravdu nějaký strop? Umíš si představit, že bude prostě maximálně tolik a tolik lektorů a tolik a tolik žáků? Nebo to chceš potom šířit dál, i do světa? Potom se samozřejmě bavíme i o dopadu, jaký chceš mít kvalitativní, a tam si myslím, že je to hodně u vás, že jdete na kvalitu. A kvantitativní, kolika lidí se to dotkne.

Moje zkušenost je taková, že když jsem měl 7 skupin po patnácti až dvaceti lidech, tak už jsem začal lézt po čtyřech. Ne na cvičení, ale sám, protože to bylo moc. Ještě jsem dělal semináře a byl jsem 3 víkendy v měsíci pryč. To už nikdy nechci opakovat. Takže teď mám 2 skupiny a věnuji se těm IT věcem a moji učitelé dělají studenty na dálku a já to vlastně rozšiřovat nechci. Mě to stačí. Já bych asi mohl, ale znamenalo by to dělat kroky, která nejsem ochotný dělat. Pracovat víc, což nechci, mě to prostě stačí, nebo se věnovat něčemu, co mě nebaví, rozšiřovat ten business směrem, že budu dělat e-shop a budu tam mít trička. Nebo budu certifikovat lidi a dávat jim diplom. Nebo budu pod svojí značkou vyrábět suplementy a zase je prodávat. Ani jedno z toho mě neoslovuje. Asi bych mohl, protože mám poměrně velkou členskou základnu, a na Facebooku mám pořád stránku, která má asi 17 000 liků, ale já prostě nechci. Mně tohle nedává smysl. Být “úspěšný”? Jo. Finančně? Jo. Bude to mít nějaký efekt pro mě? Nebude. Vem si, že ty začneš cvičit lidi, protože sám rád cvičíš, a čím jsi úspěšnější, tím přestaneš víc cvičit, protože musíš dělat marketing a odpovídat na emaily a řešit vrácení peněz, někdo si zlomí ruku, nedej bože, tak mu ji zalepíš, a to jsou věci, které já už dělat nechci. Já chci sám cvičit. Ale čím víc jsi úspěšnější ve cvičení, tím míň sám budeš cvičit, takže proč to vlastně děláš, co je účel toho, proč to děláš? Můj účel je, že chci sám cvičit.

Existuje u tebe i nějaký provozní tým, nebo ty jsi tým? Já slyším, že tam je spousta lektorů, to víme, ty sám učíš a tak dále, ale je tam X aktivit, říkáš FB stránka, spravování, účetnictví... Jestli tam máš nějakou asistentku... Kdo je tým?

Převážně tým jsem asi já a ten model, který jsem měl dlouho dobu, byl ten, že jsem vybíral peníze za všechny studenty v Čechách a řešil jsem celou komunikaci a fakturaci a marketing a všechny tyhle věci. Potom jsem svým učitelům vyplácel hodinovou mzdu za to, co odcvičili. A ukázalo se, že mě to málem zabilo. Doslova.
Po nějaké době jsem udělal to, že jsem řekl, změníme model. Vy všichni budete vybírat peníze, dělat si svoje účetnictví, svůj marketing, budete mít svoje stránky, svoje studenty, mě je to v podstatě jedno, a budete mi platit nějakou malou provizi. Hotovo. Ten efekt byl, že se mi přes noc tak 10x zmenšili peníze, ale zároveň mi 100x ubylo starostí, což se ve finále vyplatilo. Oni jsou spokojení, já taky. Oni mají víc peněz a víc starostí, já mám mnohem míň peněz a mnohem míň starostí.
A skutečně v těch měřítcích, které jsem tenkrát měl, co jsem tenkrát pro to všechno dělal, tak dneska můžu říct, že to byl super krok a jsem rád, že jsem to udělal.

Pořád je tam ta zastřešující značka Pohyb je život, o kterou se staráš ty osobně?

Ano. Já se v tom ale zase tak nepředřu. Nemám už úplně rád Facebook ani Isntagram, takže tam nijak moc nepublikuju. To, co jsem já, jsem spíš takové zastřešující jméno, zastřešující člověk, který tu značku vybudoval. A pořád, to bude znít blbě, ale jsem asi tak o polovinu starší než někteří z mých učitelů, takže mám víc zkušeností, dokážu jim poradit a stejně tak jsem asi nacvičil víc než někteří z nich. A o tohle nám taky jde, aby ten pohyb byl dobrý, aby ta výuka byla dobrá. Tak v tom, co oni dneska řeší a koho učí, já se jim snažím pomoct, tak jak to jenom jde, sám si dělám svoje a oni si dělají svoje. Takže oni jsou tak jako pode mnou, ale zároveň jsou velice samostatní.

Jak jsi říkal, tu značku jsi vybudoval, napadají tě nějaké zásadní milníky na té cestě při budování značky? Vím, že jste dělali i nějakou konferenci, takže jsi to vlastně i lektoroval...

Co se týče toho provozního, tak pro mě bylo důležité najít jméno, potom, že jsem si našel svoje logo, to, jak to vypadá, a zdůvodnil si, proč to tak vypadá. A vytvořil jsem si audienci, která mi naslouchala, což si myslím, že bylo důležité, a hodně dlouho jsem to budoval tak, že jsem postupně objel důležitá místa v České republice, byl jsem i na Slovensku, u lidí, kteří mě pozvali a kteří si mysleli, že tam naplním seminář, a tam jsem předával tu svoji myšlenku toho svého učitele. Ta byla úplně jiná než jóga, než fitness a než je TRX a než je nevím co, takže myslím, že toto bylo důležité. Vytvořit si určitou audienci, která ti věří, naslouchá, a tak jakoby půjde za tebou. A já věřím, že když dnes uděláme seminář, tak ti lidi zase přijdou. Sice už vyrostla nová generace učitelů, trenérů, ale pořád mám ještě určité jméno a pořád mám co předávat.

Jedním z témat, které začínající projekty zajímá a které je vždy problematické, je cenotvorba. Mě by zajímalo, jak to máš ty, jestli umíš ohodnotit svůj čas, a jak jsi vlastně přicházel na to, že to, co děláš, má takovou hodnotu a že za to budeš inkasovat takovéto finance?

To je velmi dobré a zajímavé téma. Já jsem začal tak, že ten seminář stál snad 200 korun, nebo něco takového. Byl jsem tam nevím kolik hodin. Pak to bylo ale 250 a pak to bylo 300, pak jsem to postupně zdražoval, stejně jako moje hodiny postupně rostly, moje hodiny, když někoho učím soukromě. Ve finále to skončilo na tom, že jsem vždycky chtěl vědět, jestli se mi to vyplatí. A ne z hlediska financí, ale z hlediska, že nejsem se svojí dcerou, nejsem se svojí manželkou, nepojedu na chalupu, nepůjdu do kina, ale dělám něco jiného. Necvičím sám, nečtu si knížku, ale dělám něco a musí se mi to vyplatit. Ale zároveň je na druhé straně té váhy to, že to pořád musím duševně cítit, že je to morální, že to není úplný jako úlet. Potom jsem to chvíli různě balancoval, říkal jsem si O.K., to, co já umím, to, co já chci předávat, má velkou hodnotu a tomu věřím, takže já si budu inkasovat X. Ale kdyby to bylo 2x tolik, tak si řeknu: To je asi blbost. Vlastně by mi bylo nepříjemné si za to brát víc peněz. Takže já jsem pořád na nějakém tom dražším okraji spektra, když se podíváš na různé moje kolegy z oboru, ale já si myslím, že svého zákazníka si to najde a tu hodnotu to má. Pokud bych měl někomu v tom poradit, tak znova, spíš si vezmi cenu, kterou si dnes myslíš, a vynásob to třemi a bude to reálnější cena. Protože s tím strávíš mnohem víc času, než si myslíš, bude tam mnohem víc práce, ať je to podpora, e-mail, služby nebo něco, musíš tam cestovat atd., ale to, co jsem vlastně nikdy nedělal, že bych se koukal na konkurenci. Že bych jako říkal, oni to mají levnější a my to máme dražší.

A je i tohle něco, v čem tě inspiroval Ido?

Stoprocentně. Jo, Ido byl taky vždycky na té dražší části spektra, ale to, co mě učil, pro mě byla obrovská hodnota. Nejenom z toho fyzického pohledu, ale i z toho, jak se dívat na člověka, jak řešit problémy v životě, jak vůbec žít. Protože ve finále to, co děláme v tělocvičně, je jenom odraz toho, co se děje venku, v “normálním životě”. Taky mi tam nejsou věci, taky pořád padám odněkud, ale musím se s tím nějak srovnat, a ta tělocvična je na to taková fajn příprava. Takže to, co mě naučil, je, jak jinak žít. V tom dobrém, i v tom zlém. Ale to, že on si za to inkasuje peníze, je O.K. Já s tím dnes vůbec nemám problém, že je někdo dražší, někdo levnější, oboje si najde svého zákazníka a oboje má svoje opodstatnění. Teď je to o tom, jestli to člověk ustojí sám před sebou a možná i před ostatníma.

Vaši žáci si neplatí jednotlivé lekce, většinou chodí dlouhodobě, mě zajímá, jestli se ti kolem toho daří budovat komunitu? Případně jestli je pro tebe komunita důležitá a proč? 

Myslím si, že komunita je to nejdůležitější, co máme. Není to komunita fanatická, která udělá všechno, co jim řeknu, ale lidi, kteří jsou se mnou dlouho, jsou ochotní 2x týdně vstát a jít nějak na dvě hodiny sebou plácat po podlaze a dělat něco, co jim vůbec nejde. Ještě se u toho smát a ještě mi za to zaplatit. Já osobně mám žáky, kteří jsou se mnou čtyři, pět let, fakt jako dlouho a pořád chodí. Pořád je mám co učit a oni se pořád zlepšují, což je pro mě fantastické. A ta komunita jako taková je super speciální, velmi důležitá, já bych vlastně nemohl dělat jenom online tréninky, jako že bych to posílal někam do internetu. Ty lidi jsou pro mě důležití. My lidi jsme pořád zvíře, které má rádo tu tlupu, ten kmen, a já to mám rád taky. Jak jsem říkal, že jsem spíš samotář, tak tohle je opak, když přijdu do té tělocvičny a jsou tam lidi, které znám a oni znají mě. Přijdou unavení, zbití a odcházejí s úsměvem na rtech a smějí se a povídají si, to je speciální, to je vzácné. To samé se snažím dělat během celého cvičení, abychom mi všichni byli jedna velká komunita. Ti lidi se častokrát ani neznají jménem, ale vědí, ty jo, ten padá z té stojky, tenhle se hýbe tímto způsobem a ani neví, jak se jmenuje, a to je fajn. Když jsme měli nějakou akci, kde nás bylo 60 a celý víkend se cvičilo, tak přesně toto tam bylo: “Já nevím, jak se ten kluk jmenuje, ale je trošku vyšší a když jsme tam poskakovali, tak skákal tímto způsobem”. To je úžasné, to je fajn.
Takže komunita je první a poslední, protože ty se nemůžeš naučit věci bez komunity, to nejde, některé věci se prostě sám nenaučíš. Ty lidi se jednak táhnou, jeden druhého, tím že on přijde, tak já přijdu taky, a stejně jako se říká, že mě neplatí za hodinu, ale platí mě za nějaký časový úsek, to je další důvod. Oni přijdou, protože už si to zaplatili, a díky tomu se zlepší víc, než kdyby nepřišli, kdyby řekli: “Mně se dneska nechce”.
Všichni to chápou, když jim to vysvětlíš. Oni znají tebe, vědí, že je nedřeš z kůže, ale taky potřebuješ peníze na život, zároveň to není tak, že by říkali: No hele, tenhle má rýmičku, a tenhleten je nemocný a tenhle musel na nějakou obchodní cestu, a pak máme covid... Tak ve finále umřeš hlady. Takže jsem velice rychle zavedl, že se platí za 3 nebo 4 měsíce a všichni jsou s tím v pohodě.  

Já jsem na tvém webu našla moc hezkou větu: “Reklama je navoněná zdechlina”. Co to pro tebe prakticky znamená? Využíváš třeba stále sociální sítě? Zmiňoval jsi, že máš Facebookovou stránku, kde máš skoro 20 tisíc lidí, používáš to vlastně?

Ne. Já jsem to využíval hodně, a “Reklama je navoněná zdechlina” je fajn knížka od Oliviera Toscaniho. Tenkrát mě ten jeho přístup hodně zaujal, napsal jsem o tom i článek, ale dnes už to mám ještě o stupeň dál, já žádnou reklamu nedělám. Já se snažím být dobrá reklama sám na sebe. 99 procent žáků, kteří k nám přijdou nově, nepřijdou kvůli tomu, že viděli něco na Facebooku, ale že jim to někdo doporučil, že se to k nim prostě dostalo a oni přijdou, aby si to vyzkoušeli.
Hodně jsem dělal i to, že když jsem pořádal nějakou akci nebo byla nově otevřená skupina, tak jsem to dával na Facebook a dal jsem na to 2 stovky nějakou reklamu. Dneska nedělám už nic v tomhle, nula. Když se podíváte na můj Instagram, tak tam snad nic není, na Facebook jsem dneska dával, že máme otevřenou skupinu ve Zlíně, ale jinak taky nic. Poslední záznam z roku 2021. Ony to nejsou špatné nástroje, ale jednak já bytostně nesnáším Facebook, obecně i sociální sítě, přinášejí podle mě víc zla než dobra. Druhá věc je ta, že i před tím, než byl Facebook, Twitter a Instagram, tak lidi podnikali a nějakým způsobem se o nich vědělo. Míň, s větší prací, s většími náklady, ale nějak to fungovalo. A já se snažím dělat tohle. Když jsem se ve svojí skupině ptal, která se mnou cvičí ráno, tak tam jsou lidi, kteří nemají Instagram, ani Facebook. A nikdy neměli. A stejně se o mně nějak dozvěděli. V jednu dobu jsem si uvědomil, že tohle jsou přesně lidi, které chci. Tohle je ta moje cílová skupina. Já ji nezasáhnu tím, že si vyspecifikuju nějaké spektrum, které mi Facebook nabízí, protože oni tam prostě nejsou.
Druhá věc je ta, že většina mých studentů, a znova, většina z mých studentů je taková, která se nechtěla hýbat a pravidelně nesportuje a nesportovala, ale když se dostali ke mně, tak se hýbat začali, protože je to konečně začalo bavit. Lidi, kterým půl života říkali, že jsou neschopní, museli sedět na lavičce a na základce je vyloučili z basketbalového týmu a měli pětky z tělocviku a všichni jim to zošklivili. Potom přišli ke mně a nějak usoudili, že je to vlastně baví.
A to je další věc. Jak zasáhneš tyhle lidi, lidi, které vlastně nebaví sport? Lidi, kteří nesnášejí sport, tam jim ukaž, aby se přišli nějak hýbat. Asi to byly i tyhle aspekty, které mě od toho postupně nějak odtáhly.
Takže používal jsem to a dneska už to nepoužívám, v podstatě nechci. Někdy jako asi musím, ale já si snažím budovat takovou audienci, která tohle nepotřebuje a neskroluje pořád. Jakože uděláme storíčko a prodáme další místo na seminář. No, tak ho neprodáme, tak tam bude o jednoho člověka míň. Ono to zní blbě, ale mě je to fakt jedno. Jestli tam ten člověk být nemá, tak tam nebude.

Spousta posluchačů teď určitě přemýšlí o tom, kolik času denně pohybu věnují. Pojďme si říct, že u sedavého zaměstnání není jednoduché se rozhýbat. Nicméně se tě zeptám, jestli máš nějaké tipy pro ty, kteří by chtěli zavést víc cvičení, nebo nějakých drobných návyků, něco, co by jim pomohlo být víc v pohybu přes běžný den. Máš nějaký tip?

Jeden z těch tipů je ten, že to “cvičení”, pohyb se neodehrává na palubovce tělocvičny nebo v parku, kam si jdu zaběhat, ani s určitým oblečením, že se musím převlékat do tepláčků a vzít si moje super tenisky. Kdybyste viděli moje super tenisky nebo moje tepláky, tak byste asi koukali, protože to jsou ty nejobyčejnější, nejodrbanější. 
Takže nepotřebujete ani místo, ani speciální oblečení, ba ani možná čas, ale potřebujete se začít víc hýbat. Dostat do svého dne víc pohybu. To neznamená, že se rozhodnete a 45 minut pojedete do tělocvičny a tam se budete hodinu hýbat, a pak 45 minut pojedete domů a uděláte to 2x týdně, to je úplně na nic. Nebo ne úplně, ale skoro.
To, co potřebujeme, je víc chodit, víc sedět na zemi, naučit se žonglovat, házet si s někým s míčkem, dělat věci, které mi fakt nejdou, z pohybového hlediska. Najít si nějakou neteř nebo svoje dítě a hrát si s ním, protože tam je spousta pohybu. Já, když jsem chodil se svojí dcerou na hřiště, tak jsem se s ní vždycky batolil v tom pískovišti nebo jsem tam visel někde na těch prolézačkách. Zbytek těch rodičů seděl většinou kolem dokola na těch lavičkách a koukalo se do mobilů. Vlastně nechali ty ratolesti, ať řádí, ať se vyvenčí, ale oni sami se nehýbali. Věřím ale, že potom přijdou domů, vezmou si tašku a půjdou třeba na squash, nebo tenis, nějak odjedou, aby se jako by mohli hýbat, ale do té doby na to měli taky čas. Mohli se hýbat, ale možná zvolili, že budou posedávat na lavičce.
Těch věcí, které můžete dělat, je spoustu. Vytvořte si doma nebo ve firmě  prostředí, které vás povzbudí, k tomu se hýbat. To znamená, když budu mít doma Playstation, tak mě to zřejmě povzbudí k tomu, že si sednu a začnu hrát autíčka, nebo do někoho střílet, to je O.K., ale když budu mít doma hrazdu, kruhy nebo žebřiny, tak mě to možná povzbudí, že na ně někdy vylezu. Každý den ne, ale občas, a už mi to kousek přibyde.
My když se každý den koukáme na televizi doma, tak z 90 % sedím na zemi, vždycky. A to neznamená sedět jenom jako v kleku, nebo nějak speciálně, ale tak jako naučit se hýbat na zemi. Chvilku v dřepu, chvilku v kleku, chvilku na straně. Už to způsobí, že se začnete tak jako přesýpat tak jako ty přesýpací hodiny. Jo, že ten písek se sype z jedné strany na druhou a není pořád na jednom místě. Tohle jsou důležité věci. Ne 2x týdně jít do posilovny nebo někam, ale hýbat se každý den o trochu víc. Pak zjistíte, že vám to možná dělá dobře a začnete se hýbat znova a ještě víc.
Takové ty tipy, jakože místo výtahu půjdete po schodech a vystoupíte o dvě stanice tramvaje dřív a projdete se, ty jsou fajn, projít se, to rozhodně nikomu neuškodí, my jsme ale dnes ve stavu, kdy většina téhle populace, nebo respektive tohohle města, která je velmi intelektuální a velmi pracuje hlavou a sedí u těch obrazovek, potřebuje víc pohybu. Ne nutně intenzivní, ne nutně speciální prostě víc chodit, víc si hrát, víc viset na stromě.

Petře, poslední otázka, kterou dáváme všem našim hostům. Kdybys měl dát jednu radu začínajícím podnikatelům, jaká by to byla?

Dělejte to, co vás baví. Nedělejte to, co chtějí ostatní, nechtějte to, co chtějí ostatní, dělejte to, co baví vás. To je v podstatě to, co je udržitelné. Dělat to, co nám dává smysl a co nás baví, protože jinak to přestanete dělat.

Super, moc ti děkuju tvůj čas a otevřenost.

Já děkuju za pozvání.

Podcast Bez grantu?! vychází každé druhé úterý v měsíci.
V jednotlivých dílech probereme s experty akcelerátoru 3-2-1 dílna vždy jedno téma
týkající se rozjezdu společensky prospěšného podnikání. 

K poslechu na Apple Podcasts, Spotify i v přehrávači