Nepředáváme vědomosti, ale dovednosti.

Jaký je rozdíl mezi podnikáním
a podnikavostí?


Umí se vaše děti poučit z vlastních chyb a využít je ve svůj prospěch? Jsou zběhlé v komunikaci? Vědí, proč je tolik důležitá spolupráce? A s chutí se pouští do nových věcí? Pak vám gratulujeme a chceme kontakt na školu, do které dochází!
V Česku se totiž studenti stále spíše učí data nazpaměť a učitelé v nich jen málodky rozvíjí podnikavost. I přesto,
že právě podnikavost může být cesta, jak studenty naučit  na světě nevidět problémy, ale příležitosti.

Vojtu Krmíčka baví dělat nové věci. Proto když mu v Jihomoravském inovačním centru, nabídli rozšířit působnost od podpory startupů na rozvoj podnikavosti ve školách, Vojta se do nového projektu vrhl s jeho vlastním nadšením.
K úspěchu měl všechny předpoklady, užívá si roli kouče i lektora, miluje dobrodružství a největší radost mu dělá, když se lidem kolem něj daří. 


Ahoj Vojto. Vítáme tě.

Ahoj, všechny moc zdravím. Děkuji za představení, které je možná trochu moc optimistické, podnikavost ještě bohužel není na úplně všech školách, je to ještě dlouhá cesta, ale pracujeme na tom.

Každopádně ty se tomuto tématu věnuješ už 3 roky, můžeš nám říct, co to podnikavost je a proč ji podporuješ?

Dobrá otázka, protože podnikavost je velmi často zaměňována za podnikání a my s tím bojujeme. Sami jsme si vybrali, že budeme podporovat podnikavost, ale když to vysvětlujeme a přijdeme na školy, říkáme, pojďte dělat podnikavost s námi, tak půlka učitelů otočí oči sloup a řekne, my nechceme vychovávat podnikatele, takže nás to nezajímá.
Co vy si pamatujete z vašich školních let?

Podnikavost to jistě nebude.

A když byste do těch škol přišly teď, tak uvidíte, že ten rozdíl není moc velký. Ta zásadní změna, tak jak mi ji chápeme, je v tom, že ty dnešní žáci, děti, studenti, kteří ze školy vyjdou, nebo vychází, už nepotřebují znát nazpaměť spoustu znalostí a informací, ale potřebují mít nějaké dovednosti a schopnosti, které jsou v dnešním, zejména pracovním, ale i v osobním světě, zásadní. Jsou to věci jako schopnost spolupráce s ostatními, schopnost řešit problémy, nebát se dělat chyby, komunikovat, kreativita... Všechny tyto věci, a je jich ještě víc, jsou v našem chápání podnikavost.
Podnikavost v jedné větě je schopnost vidět příležitosti v tom dnešním světě a problémy a dokázat je nějak vyřešit a proměnit je v nějakou reálnou hodnotu pro sebe nebo ostatní, v reálný projekt, v reálnou věc. Něco podniknout, udělat. 

A jak ji tedy podporujete?

My jsme se do toho pustili už skoro před těmi čtyřmi lety s podporou Kraje a dalších partnerů. Rozhodli jsme se, že se pokusíme toto téma dostat do těch základních a středních škol. Náš ideální stav představuje, že na každé škole se tyto kompetence a dovednosti automaticky rozvíjí. Takže když půjdete na školu a vyjdete z ní, tak budete umět spolupracovat, budete vědět, v čem jste dobří, budete umět komunikovat. Budete s chutí dělat chyby a učit se z nich. Jedno z velkých témat českého školství, českého prostředí.
Ta naše ambice byla dostat ho do co nejvíce škol. Začali jsme krok po kroku na prvních šedesáti školách toto téma začít nějak aktivně řešit. A to více rovinami. Jednak skrze vzdělávání učitelů. My se vlastně snažíme vychovat na každé zapojené škole takzvaného koordinátora podnikavosti. Je to učitel, který k tomu má blízko, chce to dělat, a my ho dlouhodobě podporujeme, učíme, rozvíjíme, aby on to téma uměl přinášet do těch škol, podporoval svoje kolegy, znal aktivity, metody, přístupy, případně bral i z venku zajímavé věci do školy. To je ta jeho klíčová role.
Takže jednak jedna rovina je rozvoj těch učitelů a koordinátorů podnikavosti, to je ta klíčová, dlouhodobá, a druhá, abychom to téma vůbec dostali do těch škol, tak byla nějaká nabídka, menu aktivit, kdy ty školy mohly přijít a říct, aha, tady je studentská firma, tady je jedlá zahrada, tady je projekt pro okolí a takových asi 15-18 položek. A z toho si každá škola mohla vyzobat, co je zaujalo, a někdo zvenku přišel a u nich na škole to zrealizoval. Ať už půldenní workshop, nebo celoroční aktivita. A ti učitelé na škole vlastně viděli, jak vypadají podnikavé aktivity naživo a sami se tím inspirovali a řekli: Ty jo, vidím děcka, co normálně sedí v lavicích, jsou pasivní, jak tady nadšeně v týmech něco vymýšlí, spolupracují a něco reálného dělají, a trošku to začalo měnit i to jejich chápání a ochotu tyto věci dělat. 
Vlastně pro nás ta podnikavost je v principu změna výuky ve školách tak, aby odpovídala 21. století. Ne až tak obsahu, ale formy, způsobu, jakým se učí. Aby to bylo skrze zážitky, skrze spolupráci v týmech, skrze projekty. To je v principu ta podnikavost.

Nás hodně zajímá téma sociálního podnikání, takže ta otázka by směřovala k tomu, jestli vnímáš nějaký rozdíl mezi podnikáním a sociálním podnikáním a jestli sociální podnikání je téma, které do těch škol také přinášíte? Jestli se s těma dětma bavíte i o dopadu na společnost.

Já sociální podnikání rád chápu šířeji, než možná vy, já nevím. Pro mě je to jakékoliv podnikání, které má pozitivní dopad na okolí v tom nejširším smyslu. Když to vezmu na příkladu, co děláme na těch školách, tak jedna z aktivit, která moc krásně funguje a měla by být podle mě na každé škole v Česku, tak je možnost pro tým žáků, studentů pod vedením učitele si šáhnout na peníze, proto aby zrealizovali nějaký projekt pro své okolí. V jedné vesnici Deblíně se rozhodli žáci s paní učitelkou využít toho mini projektu, jak tomu říkáme, a proměnit místní škaredou, starou, betonovou autobusovou zastávku. Díky tomu projektu, a hlavně díky tomu, že si vymysleli spolu, jak by to mohlo vypadat. Naplánovali úkoly, vymalovali, nastěhovali tam nábytek, udělali knihovničku... Využili na to ty peníze a zlepšili tak veřejný prostor, který mají kolem sebe.
Je to krásný, jednoduchý mechanismus, který umožňuje, když už ve školách učitel vymyslí s dětmi nějaký zajímavý nápad, který může mít nějaký přesah, což je jedna z podmínek těch mini projektů, tak mít pro to i podporu finanční, aby to nezůstalo jenom v hlavách, ale mohli to i zrealizovat.
Tohle jsou vlastně často sociální projekty ve smyslu prospěch pro to okolí.

Ty jsi říkal, že fungujete 3-4 roky, můžeš popsat, jak vypadala situace na začátku a jak vypadá dneska? Jak se vám to daří přenášet v praxi?

Je to postupná, dlouhodobá práce. To školní prostředí je hodně specifické v tom, že je to veřejné prostředí svázané nějakými pravidly, možnostmi, historií a bohužel i atmosférou a kulturou, která bohužel často na těch školách není nějak pozitivní, nadšená, jako třeba ve startupech, ve firmách. Často je to tým padesáti pedagogů, kteří spolu vůbec nekomunikují, nespolupracují, každý si na škole dělá to svoje, nemají nad sebou ani žádného ředitele, který by byl leader, který by měl vizi, ale prostě ty školy nějak fungují. A naštěstí to nejsou všechny školy, ale je jich hodně takových.
Takže z čeho máme radost, přejdu k tomu začátku, že už teď máme kolem sebe desítky škol, u kterých vidíme, že mají jasnou vizi, vidí v té podnikavosti velký smysl a aktivně se to na té škole propisuje napříč předměty, oblastmi... A už mají týmy těch podnikavých pedagogů, učitelů, kteří to řeší. Až po ty výsledky, kdy vidíme týmy dětí z těch škol v různých soutěžích a samy něco prezentují, dělají a aktivně postupují dál.
Takže na začátku jsme vůbec s tím tématem přišli, co to vlastně je a že to chceme dělat. Ty školy se s tím seznamovaly, první dva, tři roky byly vůbec pochopit, o co jde, a jestli do toho chceme jít a získat první nadšené školy. Teď už se to šíří dál a jsme ve fázi, kdy spolupracujeme s nějakými více než sto školami. Máme řádově kolem 200 pedagogů, kteří jsou zapojeni, a hledáme cesty, jak to dál posilovat.

A je vaše ambice směřovat i mimo váš kraj?

Ambice není směřovat mimo kraj, ambice je jednak ovlivňovat, inspirovat tu národní úroveň, aby vlastně tyto principy a věci propisovala systémově z vrchu do toho, co se děje. A to se daří, musím zaklepat, aspoň nějak. Třeba teď v nových revizích vzdělávacích programů je podnikavost jedno z velkých témat a snažíme se to udržet, aby tam zůstalo i v dalším období, kdy ty revize budou fungovat a až se dodělají, aby to bylo na všech školách po celém Česku.

Máme tady napsanou takovou hezkou rovnici a já se zeptám, jestli za tebe platí. Podnikavý ředitel plus podnikavá škola rovná se podnikaví absolventi.

Je to další téma, které řešíme v posledním roce výrazně víc, že i když uvnitř v té škole máme nadšeného aktivního koordinátora podnikavosti, tak pokud nemá dlouhodobou podporu vedení, zejména ředitele, tak to fungovat nemůže.
Takže se zase snažíme aktivně pracovat, a zase i vzdělávat, podporovat ty ředitele, aby tomu rozuměli, vůbec chápali, že se něco mění v tom dnešním světě, a měli potom tím pádem ambici podporovat uvnitř té školy podnikavost jako takovou a tu transformaci principů, jak škola funguje.

A jakou roli hrají rodiče?

Rodiče jsou pro nás taky důležitá cílová skupina. My je neřešíme primárně v tuhle chvíli, máme ji tam, a rozpracováváme nějaký přístup, jak na rodiče. Ale díky omezeným zdrojům, kapacitám, není ta prioritní. Každopádně někdy rodiče hrají roli skvělou a úžasnou, protože už to dítě z té rodiny vidí aktivní přístup rodičů ke všemu a baví ho vstupovat do aktivit, do věcí, ale na druhou stranu často vidíme ty rodiče jako brzdu čehokoliv, co se v té škole děje nového. Jenom příklad, jeden za všechny. Klasické známkování, jaké všichni známe, slyšel jsem X příběhů z místních škol, jak se škola odvážila posunout dál, používat slovní hodnocení a tak dál, a největší bariéra byli ti rodiče, kteří řekli: Ne, my potřebujeme známky, přece to nejde, aby nebyly známky, jak si to můžete dovolit?
A podobně v té podnikavosti, děti se neučí nazpaměť data bitev, ale najednou si mají hrát a dělat projekt na to, jak proběhla bitva u Thermopyl a jak vyrábět kostýmy a něco takového. K čemu jim to bude? Přece se mají naučit, kdy, co bylo. Takže bohužel to nastavení rodičů je často složité a já si myslím, že i to vedení a ředitel v tom musí být pevný, aby dokázal za těmi věcmi stát a i vysvětlovat. A i za nás je to nějaká komunikace vůči rodičům, proč podnikavost a co obnáší.

Ty jsi říkal, že nerozvíjíte žáky, ale spíše učitele. A ještě jsem někde četla, že nechcete předávat vědomosti, ale dovednosti. Jak to děláte?

Je to přesně o tom, že těch vědomostí je ve školách už víc než dost. To, co se musíte naučit. Podle různých studií, kdy se zjišťovalo, kolik studentům zůstalo vědomostí v hlavách, tak třeba u středoškoláků je to třeba 8 procent.
Pohled na to je, že vědomosti jsou samozřejmě nutné, nějaký základ napříč je potřeba, ale musí to být vhodně zkombinované s tím, a to je to, co tam dneska chybí, s rozvojem těch dovedností, kompetencí, těch soft skills, ať to nazveme jakkoliv.

Můžeš být konkrétnější, jakým způsobem ty učitele rozvíjíte?

My je rozvíjíme tím, že jim ukazujeme, a i s nimi děláme, co pak oni dělají s těmi žáky a studenty. Takže oni si sami na sobě zažijí ty aktivity. Konkrétní příklad. My už na JICu několik let děláme Prázdninovou školu podnikání pro studenty. Je to týdenní program v létě, kdy se sjede okolo dvaceti studentů, vytvoří týmy a během týdne si zažijí celý den proces od vymýšlení nápadů, vytvoření týmu, ověření na trhu, rozpracování finančního plánu, připravení prezentace a obhájení před nějakou porotou, investory a tak dál. Mají vlastně v jednom týdnu zážitek, co je to podnikání.
Sice je tento konkrétní příklad o podnikání, ale ta hlavní hodnota pro ně je, že si tam vlastně vyzkouší ty různé role, aktivity a rozvíjí právě ty schopnosti, o kterých se bavíme.
A jak to učíme ty učitele, teďka když využiju tohoto příkladu, tak jsme letos udělali i první prázdninovou školu pro učitele. Ta první rovina je opravdu, ať si to sami zažijí, a vlastně zjistí, jak to funguje, co to je, a pak o to líp s tím dokáží v té výuce přicházet.
A druhá rovina, která funguje velmi dobře, je inspirace od jejich kolegů, kteří jsou ve stejné roli někde, kde to už funguje. Takže velmi často zapojujeme ty zkušené pedagogy, učitele, co už to dělají, nebo ředitele, aby byli hosty, aby vykládali, diskutovali, aby učili ty nové, jak s tím mají pracovat a jak to dělat. A to funguje nejlíp.

A učitelé se vám hlásí sami?

Hlásí, ale musíme je do toho trošku inspirovat, motivovat. Přibývá jich, oni to nemají povinně, ale ví, že jsou tady ty všechny možnosti tady nachystané, tak musíme proaktivně vždycky na nějaké akci, semináři zmínit i tuto možnost. Doporučuje, že třeba pokud řešíte některé z těchto témat, tak využijte možnost individuální podpory. Jsme tu pro vás.

Mě by zajímalo, jak se pozná podnikatelský duch?

Pro mě, a teď nevím, jestli podnikatelský, nebo podnikavý, to možná v tuhle chvíli nerozliším, tak ten podnikavý duch je v proaktivním přístupu k životu. Chuť jít do nových věcí, nebát se je zkoušet. Zkrátka pouštět se do nových věcí a realizovat je.
Ta změna toho dnešního světa je opravdu, že máme v kapse v mobilu veškeré informace během pár vteřin a zároveň ta umělá inteligence, automatizace nahradí spousty těchto věcí velmi rychle, už se to děje a bude se to dít víc, kdežto ty lidské schopnosti a vlastnosti jako kreativita, schopnost cítit, nějaká empatie, schopnost řešit nenadálé situace, improvizovat a dalších X takovýchto typicky lidských dovedností , které ten stroj jen tak nenahradí, tak to je to, co potřebujeme v těch dětech rozvíjet, aby byly připraveny na tu dobu, která je plná té nejistoty.

Já nevím, jak často se dostaneš do přímého kontaktu s dětmi, žáky. Je něco, co tě na jejich přístupu překvapuje? Nějaký příklad, kdo u té podnikavosti rovnou zůstal?

Máme hodně takových projektíků, příkladů studentů, co do toho šli. My vlastně navazujeme dál po těch základních, středních školách i na vysoké školy a jak na středních, tak i na těch vysokých školách máme už mechanismy nějakých soutěží. Třeba teď jsme měli moc pěkný projekt, který se moc hezky rozvíjí, Iparcely se jmenuje, Katka Bortlová, a je to vlastně projekt, který vznikl v univerzitním předmětu, kdy s přítelem řešila, že potřebují koupit nějakou parcelu, stavební pozemek, a najednou zjistili, že aby zjistili, jestli má smysl ten pozemek koupit, tak je potřeba na katastrálním úřadu třeba zjistit tohle, zase jinde zjistit, jaké jsou tam sítě, a další informace, a vlastně přišlo jim komplikované dát dohromady ty informace, které potřebovali, aby se mohli rozhodnout, jestli do toho jít. Z téhle potřeby si už v tom předmětu rozpracovala nápad do nějakého business plánu, zkrátka potenciálního projektu firmy, to je tak rok nazpátek. Dneska už ta firma běží, ten projekt už je spuštěný a získala i nějaké peníze, investory a pěkně se to rozvíjí.
Těch příkladů jsou už teď desítky.

Pokud bych chtěla, aby v sobě moje děti měly podnikavost, co pro to můžu udělat? Ty už jsi zmínil, že ideální je jít osobním příkladem.

To jsem chtěl říct jako první věc.

Ještě nějaké další kroky, co jako rodič můžu vymyslet?

Jasně. Mně se moc líbí společně, i v rámci té rodiny, nějaké projekty spolu rozvíjet. Ne, že já rodič zorganizuji výlet, ale pojďme teď společně vymyslet, uchopit to jako projekt, máme před sebou víkend, tohle chceme, aby se na konci stalo, tohle jsme zažili. Kdo z vás naplánuje cestu, kdo z vás udělá něco... Podpořit v těch dětech řešení konkrétních reálných věcí, tak i řešení problémů. To mi přijde možná ještě jako jednodušší věc. Když přiběhne doma dítě, mami, tati, já mám problém, nevím, jak pustit myčku, tak automatická odpověď mě jako rodiče je, zmáčkni tenhle čudlík, ale ta lepší odpověď z mého pohledu, která rozvíjí tu podnikavost, je: Aha, tak to pojďme vymyslet. Jak bys to mohl zjistit? Jak na to můžeš přijít? Nějaký návod najít třeba nebo něco. Podporovat vlastně děti v tom, že když je nějaký problém, tak ne, že mi ho vyřešíme za ně, ale nějakou podpůrnou mentorovskou formou je podpoříme v tom, aby si to vyřešily samy. I zažily to, že dokázaly problém vyřešit a mají v nás tu podporu a pak se nebojí do těch problému samy jít.

Pokud jsem student a vím, že bych v sobě chtěla rozvíjet podnikavost, tak co můžu dělat, kromě toho, že se přihlásím do vaší soutěže podnikatelských nápadů?

Dnešní doba je úžasná v tom, že studenti můžou ty věci zkoušet a pak to zas třeba nechat. Třeba na těch vysokých školách jim to říkám, že když byste chtěli zkusit podnikat, tak to není tak, že když si teď zkusíte podnikání, je to na celý život. Vy si to můžete zkusit na rok, na dva, pak zas jít na rok, dva do korporace, pak na rok, dva do startupu, získat vlastně tu zkušenost. Teď vám vůbec nic nebrání, máte nejlepší dobu to vyzkoušet, a pak se rozhodnout. Takže je to možná vlastně takový ten proaktivní přístup. A pokud chci, tak těch možností je spousta. A nezužoval bych to, že pro podnikavost je nutné dělat tohle nebo tohle, v principu všechno, kde dělám něco zajímavého, něco vymýšlím, něco se učím, už rozvíjí tu podnikavost. A musí to být o té chuti, o tom, že mě to baví. Podnikavost nejde bez toho, že by mě to bavilo. Musí to být něco, co chci dělat.

Říká se, že příklady táhnou, máte nějaké úspěšné podnikatelské vzory, které dáváte dětem?

Krásný příklad pro děti na školách je projekt Skinners, určitě znáte. Je to vlastně ponožkobota. Místo boty máte ponožku, která má vyztuženou gumovou podrážku a tím pádem můžete v těhle Skinnerskách běhat, chodit po asfaltu, po kamenech, po čemkoliv, a současně, když je sundáte z nohy, tak je smotáte do kapsy a máte takové boty v kapse. No a pro ty děti je tento případ inspirativní v tom vidět, jak na to přišli. Ten příběh je takový, že byli někde v horách v Norsku nebo kde, jednomu z nich se rozpadla pohorka, neměl náhradní boty, a teď aby sešli dolů, tak vymysleli, že si dá na sebe několik ponožek, vyřešili ten problém a napadlo je, ty jo, kdyby se něco takového dalo koupit, nějaká odolná ponožka, to by mohlo být zajímavé. Začali tím, že udělali kampaň na Hithitu, nebo Startovači, už nevím, chtěli vyzkoušet, jestli o to vůbec zájem, a najednou měli těch sto tisíc vybraných raz dva, tak je to nakoplo, pustili se do toho a dneska mají firmu, která je mezinárodní. A byli to dva studenti, co to tady rozjeli.
Takže to je jeden z příkladů, který ty děcka motivuje, že to není žádná věda. Takových příběhů je spousta a je to o tom, nebát se zkusit to.

Mně by zajímalo, jestli nebát se to zkusit, je i tvoje rada začínajícím podnikatelům. Ptáme se všech na jednu radu, tak je to tahle, nebo ještě něco jiného?

Nebát se zkusit to, je první krok, který bych řekl na prvním místě, protože není na co čekat. A zároveň velké téma, které bych i doporučil, je zkusit si uvědomit, co mě vlastně baví a co mi jde. A co mi třeba nejde. A co vlastně v tom podnikání, nezisku, nebo i v tom zisku, nebo jak to nazvat, co chci a nechci dělat. Protože těch příkladů podnikatelů, kteří vymysleli super technický nápad a najednou musí řešit fungování firmy, zakázky a tak dále je spousty. A klíč k tomu opravdu je, uvědomit si, co v té firmě chci dělat, a na to, co nechci dělat, si ideálně najít nějakého parťáka. To si taky myslím, že je jeden z klíčů, jak mít úspěšný neziskový nebo jakýkoliv jiný projekt, je vědět, co chci, co mi jde a co mě baví, a to dělat v tom nezisku, v tom projektu.

Podcast Bez grantu?! vychází každé druhé úterý v měsíci.
V jednotlivých dílech probereme s experty akcelerátoru 3-2-1 dílna vždy jedno téma
týkající se rozjezdu společensky prospěšného podnikání. 

K poslechu na Apple Podcasts, Spotify i v přehrávači