I stres nás může motivovat.

Je stres skutečně původcem všeho zlého, nebo jej k životu potřebujeme?

A skutečně si myslíte, že se vás vyhoření netýká?  Co dělat, abychom byli v práci spokojení
Jak poznáme, co nás skutečně stresuje? A proč bychom i o těchto věcech měli mluvit? 

Psycholog a terapeut Adam Táborský sám sebe označuje za šiřitele duševního zdraví. Je autorem projektu
 Terapie mezi stromy, ale má zkušenosti třeba i s krizovou intervencí.  Své baterky dobíjí pohybem, otužováním, saunováním a lenošením. 

 

Ty říkáš, že aby se věci mohly dít, je nejprve třeba zažít prázdno a nudu. Jak na to v dnešním světě, kde se pořád něco děje?

Možná ne jenom zažít toto, ale určitě je to prostor, který potřebujeme právě pro to, aby se mohly vytvořit nějaké, řekněme, kreativní nápady, pro to, abychom si dokázali odpočinout a abychom do určité míry vystoupili z toho křeččího kolečka, v kterém se můžeme v tom každodenním životě zamotávat a ve kterém můžeme uvíznout. Takže určitě ty pauzy, prostory jsou důležité pro náš život. Jak na ně, to je potom otázka, která se dá uchopit z vícero různých pohledů. Můžou to být takové krátké přestávky, které si do toho života vložíme. Existuje takové pravidlo 20 – 20 – 20, kdybychom se po dvaceti minutách měli po dobu 20 vteřin podívat na vzdálenost asi 20 stop, což je asi 6 metrů. Takže si dávat takové přestávky, aby si odpočinuly naše oči, naše pozornost, a tak jsme se trochu zastavili. Takže to je jeden ze způsobů.
Ty způsoby můžou být i takové, že si lidé dávají do kalendáře poznámky, nebo takové ty prázdné sloty, kdy si nastaví, že nebudou nic dělat. Třeba si tam dají každou středu od šesti do sedmi večer nic nedělám, nebo i o víkendech. Do určité míry to může být, že nic nedělám nějakou delší dobu, abychom si odpočinuli a potom mohli něco zažít.

To je otázka, jak moc to v práci můžeme uskutečnit, tuto věc. My se v práci setkáváme spíš se stresory. Jaké to jsou? Jaké stresory nejčastěji v práci potkáváme?

Stresor to je nějaká zátěž pro nás, něco, co je tak trochu navíc, s čím se musíme začít vypořádávat. Ten největší stresor jako takový se týká kontroly. Přičemž my jsme nejvíc ve stresu pod nějakou zátěží, když nad těma podnětama, které z nám přichází, nemáme žádnou kontrolu. V tomto je dobré si uvědomit, že mnohdy, že i přesto, že jsme přesvědčeni, že s tou situací nic neuděláme, tak s tou situací něco udělat můžeme.

Je stres vždy vyloženě negativní, je původcem všeho zlého, nebo je to prostě už součást našeho každodenního života, něco, s čím se musíme smířit a naučit se s tím žít?

Určitě je to každodenní součást. Já jsem se teď trochu zamyslel nad tím, jestli bysme se s tím měli smířit, přijmout to, ale defakto jo. Do určité míry ten stres byl přítomný vždycky. Dřív nás stresovalo to, abychom si zajistili dostatečné množství potravin, nebo to, aby nás nějaká divoká šelma nazakousla. V rámci toho našeho působení se stresory vyvíjí. V dnešní době už nebude tolik stresující, abychom sehnali nějakou obživu, ale může být stresující nadměrný hluk, nadměrné povinnosti, nějaké očekávání, které si dáváme. Takže tam potom vidíme stresory, které jsou vnější a které jsou vnitřní. Ty vnitřní mohou být emoční prožitky, nebo že si na sebe dáváme nějaké očekávání, jsme na sebe přísní, hodně kritičtí.
Další věc je, že ten stres může být i pozitivní. Ten stres jako takový nás pak může motivovat, může nás tak trochu zaktivovat, může do určité míry ty věci, které prožíváme, uvádět v chod. 

Každopádně se říká, že se stresu můžeme vyhnout jen v případě, že víme, co nás stresuje. Souhlasíš s tím? Jestli je opravdu nutné se zastavit a říct si co je to, co nás stresuje, nebo je O.K. nechat to plynout a být v tom stresu a vlastně ani nevědět z čeho.

Já bych řekl, že je fajn, když si to pojmenujeme. To do určité míry dělá klasická psychoterapie, nebo všechny oblasti, které se zabývají nějakým sebepoznáním nebo seberozvojem. Vlastně porozumět tomu, co se děje. Protože kdybychom byli hluší k věcem, které by nás dostávaly z toho nějakého našeho pohodlí, které by narušovaly tu naši každodenní schopnost prožívat plně ty zážitky a situace, tak to jsou věci, které by snižovaly kvalitu našeho života. Samozřejmě můžeme o sobě smýšlet, můžeme mít k sobě vztah trochu rozmanitý, ale věřím tomu, že posluchači, stejně jako my, bychom chtěli mít ten pozitivní, abychom se měli dobře, a abychom zažívali osobní pohodu. A tu osobní pohodu zažíváme víc a víc, pokud se dostáváme víc a víc do kontaktu sami se sebou. Což znamená to, že já potom vím, že vím, co mám rád, to, co nemám rád, to, co konkrétního mi vadí. A když se dostáváme k těm konkrétním věcem, což znamená i tom, že pojmenujeme, jak se cítíme v té dané věci, tak se můžeme vlastně posunout, dostat se víc do toho kontaktu a udělat nějakou změnu.
Což třeba znamená to, že když někdo něco řekne a mě to nějakým způsobem zraní, vyděsí nebo cokoliv, a už to, že si to pojmenuju, tak jednak dávám vědět té druhé straně, co to se mnou dělá, ale potom i já mám možnost si uvědomit, já jsem z toho zklamaný, ale já nechci být zklamaný, tak proto já můžu něco změnit.
Tady tím se trochu dostáváme k tomu, že stres působí jako nějaký motivátor, jako nějaká hybná síla, tak jako hybná síla působí i ty naše emoce, které zažíváme a které můžou být spjaté právě s tím stresem

A jak často bysme si měli zametat před svým vlastním prahem a ptát se sami sebe, co nám vlastně nedělá dobře?

Já bych řekl, že neustále. Je to do určité míry taková kontinuální neustálá práce. A samozřejmě pokud si do života jako takového vložíme nějaké milníky, které nám v tomto mohou pomáhat, ať už to jsou meditační okénka, nebo nějaké reflexe, psaní deníku nebo cokoliv, to je určitě fajn. Samozřejmě to, když mě třeba někdo potom naštve, tak to je pořád. Mě naštval, já jsem zareagoval, teď s tou situací něco děláme.

Možná ještě zkusme rozvézt tu záchranu od stresu, když už se už se do něj dostanu. Zmiňoval jsi psychoterapie, co další je dobré použít v tom běžném životě? Může to být nějaká afirmace, meditace?

Tam potom záleží, jak velký ten stres jako takový je. Mnohdy nám v tom může být nápomocno naše okolí, ať už to jsou naši blízcí, kamarádi v práci nám můžou dát najevo, že je něco v nepořádku, rozbliká se jim kontrolka a my můžeme zareagovat. Ty jo, Adame, vypadáš rozrušeně, nervózně, co se děje? Ať už ta forma, jakou je to podané, je jakákoliv, tak je to zpráva pro mě, kterou můžu vzít a něco změnit. Ta změna jako taková může být spjatá s tím, že třeba trochu změním strukturu svého fungování, to znamená, že třeba nebudu pracovat do deseti večer, do kdy jsem normálně pracoval. Nebo nebudu pracovat o víkendech a o víkendech budu spíš odpočívat.
Další věci, které pro sebe, kromě těch prázdných prostorů a nudy, můžeme dělat, je spoustu. Určitě mezi to patří, abychom zažívali nějaké radostné chvíle, abychom zažívali něco, co nás těší. Abychom do určité míry shromažďovali pozitivní emoce, které můžeme samozřejmě zažívat i na pracovišti, ale zároveň i v tom osobním životě. Což znamená třeba to, že se můžeme učit něco nového. Můžeme se třeba naučit nějaké triky s kartami a při nejbližší společenské události je vytáhnout. Nebo můžeme dělat něco, co máme rádi, mít nějaké koníčky.
Dál jsme se bavili o těch krátkých zastaveních, ať už je to, že se dotkneme svého dechu, ať už ráno nebo večer si zadýcháme, dáme si nějakou všímavost... Mnoho z těch aktivit spadá do pozitivní psychologie, která se snaží na člověka nahlížet ne z toho hlediska, řekněme, tak trochu psychopatologického, nebo jako s tím, co je vlastně špatně, ale co můžu udělat proto, abych si zvýšil nějakou tu svoji osobní pohodu, kterou zažívám. Mnoho lidí zmiňuje: Pište si deník. To psaní deníku může být velmi rozmanité. Může to být tak, že si píšu 3 věci, které mi udělaly radost, nebo si píšu 3 věci, kterými jsem já udělal radost někomu jinému. Nebo že se tam zamyslím a zreflektuji si svůj den. Nebo si tam napíši plány do budoucna. Nebo si tam napíšu své cíle. Nebo si tam rozdělím ten den, nebo plán do nějakého kvadrantu atd.   

Mě by ale zajímala taková antistresová rychlovka, když mám mít prezentaci v práci, a toto je věc, která mě hodně děsí, tak se asi nezačnu učit nové triky s kartami, ale potřebuju něco jako teď a tady, jak to ze sebe dostat. Máš něco takového?

Jednak jdou to ty všímavosti, zaměření se na dech jako takový. Mnohdy když jsem pod tou zátěží, pod nějakým tlakem, tak vzniká napětí, a to napětí je často symbolizované jako nějaká úzkost. V tu chvíli se potřebuju zklidnit, zastavit, prodýchat se, nebo i třeba můžu zapojit i pohyb, že to ze sebe třeba ze sebe sklepu. Takový ten klasický stres. Přičemž ten třes a ten stres jako takový se často pojí s vypořádáním s nějakým traumatem, což je zase věc, která je fyziologicky, biologicky nebo evolučně podmíněná, a ten třes nám to pomáhá ze sebe dostat. Mám mít teďka za patnáct minut nějaký mítink, ze kterého jsem fakt ve stresu, tak můžu udělat různé cvičení s rukama, s nohama, zaskákat si, můžu být trochu svižnější tady v tom, a pak se zase můžu zklidnit. Můžu se trochu víc ponořit k tomu dechu a zastavit se. A tady ty různé cvičení netrvají nijak šíleně dlouho, Tim Ferriss, což je člověk, který dělával rozhovory právě s lidmi, kteří jsou velmi aktivní a úspěšní v mnoha sférách, ať už je to sport, business, nebo i věda, tak se mnohdy těch lidí ptal, co vlastně dělají, jakou mají tu rutinu, co jim pomáhá. A vlastně téměř všichni z nich psali to, že dělají nějakou všímavost, že se zklidňují, že se zaměří na svůj dech.
Ale každý to může mít nějak jinak. Třeba vím, že třeba Tony Robbins, což je jeden z těch nejznámějších životních koučů, který koučoval prostě Billa Gatese nebo královnu, tak on má to praxi hodně spjatou s tím pohybem.

A co nějaká dýchací rychlovka? Máš nějaký svůj osobní typ, jak pracovat s dechem před nějakou důležitou schůzkou?

Těch dechů je spoustu. Existují třeba nějaké aplikace, které nám počítají, jak dlouho se nadechujeme nebo vydechujeme. Ten dech jako takový může být do čtverce, může být do trojúhelníku, někdo si dýchá i jako do jedničky, což znamená, že já potom mám kratší nádech a delší výdech.
Jak jsme se bavili o úzkosti, tak ta funguje tak, že náš dech zkracuje a zvyšuje jeho frekvenci. Takže co mi potom vědomě uděláme, že záměrně ten dech prodloužíme a snížíme jeho frekvenci. Takže tím se potom nepřekysličujeme a můžeme normálně fungovat.

A dáš nám tip na nějakou konkrétní aplikaci, kterou jsi zmínil?

Těch aplikací je spoustu, ať je to Nepanikař, nebo je to DBT Coach, Headspace, Smiling Mind, Mindfulness... Těch aplikací je vskutku celá řada. I my v Terapii mezi stromy teď začínáme dělat taková krátká cvičení, která jsou právě za účelem toho, abychom se zklidnili.

Dalším tématem, u kterého jsme se chtěli zastavit trochu víc, je vyhoření. Asi se tento pojem dotkl každého z nás a často je spojený s podnikateli, protože přece já jako obyčejný člověk nemůžu vyhořet. Je to tak, nebo ne?       

Určitě. To vyhoření se teď dostává víc a víc na přednes a častěji ho víc a víc prožíváme my všichni, přičemž je u toho vyhoření důležité si uvědomit, že to není nějaká diagnóza jako taková. Je to vlastně stav, který je spjatý s tím, že my jsme vyčerpaní, do určité míry, že jsme tak trochu jeli na ten náš energetický dluh. Vyhoření je potom spjaté s tím, že my začínáme být tak trochu odtažití od toho, co se děje, jsme tak trochu vzdálení i těm činnostem, které sami děláme. Do určité míry potom klesá i míra přesvědčení, vědomí toho, že jsme schopní, takže potom se nám vkrádají takové myšlenky jako, jó, tohle nemá smysl, nebo já za nic nestojím, tohle se mi zase nepodařilo.
A to vyhoření jako takové se často projevuje i na nějakém našem nadšení do práce.

My se často setkáváme s lidmi, kteří rozbíhají nějaké své společensky prospěšné podnikání a žijí tím 24 / 7. Ani si třeba neuvědomují, že pracují, jsou do toho nadšení. Jak to udělat, aby to bylo udržitelné dlouhodobě? Protože pracovat 24 hodin, 7 dní v týdnu, to nemůžou ti lidé táhnout. A ten projekt s jejich upadající silou může taky upadat. Existuje nějaké pravidlo, kterým se řídit?

Když se plně oddáme nějaké takové myšlence, tak míváme takové to přesvědčení, to nepočká, musím to dodělat, to je tak skvělé, což mnohdy může být fajn a pravda, na druhou stranu, když takto pojedeme nějakou delší dobu, tady to nemůžeme úplně přesně vyčíslit, nemůžeme říct, jestli to bude týden, měsíc, dva, tři... Ale co je potom důležité, tak právě, když potom nejsme často v souladu sami se sebou, tak potom snadno přehlédneme tu hranici, která už je pro nás bolestivá. Možná ne bolestivá jenom pro nás, ale i pro naše okolí. A je to potom velký záhul. Takže to, co si myslím, že tady v tom důležité, je se tak trochu monitorovat a znát svoje schopnosti a dovednosti. To třeba znamená i to, že můžu za odpoledne přečíst třeba sto stran knížky. Nebo odpovědět na padesát emailů. Ale v případě, že mi toto dlouhodobě nejde, to znamená, že přečtu těch stran 10 a odpovím na 5 emailů, tak to je nějaká kontrolka. Samozřejmě že se nám někdy stane, že si řekneme, sakra, mě to teď nejde, já jsem za odpoledne přečetl těch stran 5, pořád se k tomu vracím a nic si z toho nepamatuju, tak to nutně neznamená, že jsme vyhořeli, ale třeba to, že se nám v hlavě honí nějaké myšlenky, nebo že myslíme na něco jiného atd.
V takové chvíli, pokud to není nic nezbytného, bych doporučil určitě si udělat pauzu, jít se projít nebo se pověnovat sobě, udělat si čaj, čajový rituál, cokoliv. To jsou právě ty chvíle, kdy se můžeme zastavit.

Byznysmeni, kteří vyhoří, si většinou vezmou nějaké větší volno a odjedou do Asie, lidé z nezisku možná odjedou někam na chalupu. Je to takto v pohodě? Myslíš si, že je řešení vyhoření sbalit se a odjet někam na delší čas, nebo bysme to mohli řešit i nějak jinak?

Tady je důležitá ta daná situace, kterou ten člověk prožívá, protože někdy zkrátka si takovou pauzu dát nemůže. Pokud mám dostatek finančních prostředků a řeknu si, teďka odjedu, tak určitě je to možnost. Někdy je to tak, že pořád musíme něco dělat, protože máme hypotéku, živíme rodinu nebo cokoliv. A myslím si, že v tomto je pak i důležitá komunikace toto stavu, co se děje. Což znamená, že ať už mám neziskovku nebo nějaký business, tak potom, když řeknu, co se děje, a mám tam tu podporu, protože jsme si nějakým způsobem blízcí, tak komunikovat i to: Teďka si potřebuju vzít nějakou dobu, kdy budu mimo. Samozřejmě toto specifikování, jak dlouhá tato doba bude, může být problematické, abychom si potom sami na sebe nevytvářeli bič, aby to bylo: Ty jo, ten už je v pohodě. Nebo: Už mám jenom dva dny a potom se zase vracím do práce. Takže v tomto je fajn, když ta doba není nijak striktně omezená.
Když se k nám vyhoření dostaví, tak je to ukazatel, že jsme do té doby dělali něco špatně. A může to být začátek toho, že uděláme nějakou změnu. A ta změna může být ta, že si najdu nějakého odborníka, se kterým to řeším, ať už je to kouč, psychoterapeut, mentor... Anebo právě to, že se začnu o sebe víc starat, začnu třeba víc chodit na masáže nebo začnu chodit s kamarády rybařit nebo hrát hokej, cokoliv...

Je to tak, že těmto prvkům, které jsi jmenoval, se říká podpůrný systém? A je třeba ještě něco, co jsme z toho vynechali? A je na to třeba myslet ideálně i předtím, když si myslím, že se mě vyhoření netýká, tak si něco takového vytvořit jako prevenci?

Ten podpůrný systém si můžeme představit, že je to taková nějaká základna, pevné základy, na kterých stojí náš dům života. A zároveň je v tomhle důležité se uvědomit, že je to na nás, co tam je, jak si ten systém, dům, základy, jak si je vystavíme. Což vlastně znamená i to, když já mám potom nějaký problém, tak mám tu síť vybudovanou, nebo nemám. Zároveň si vybírám ta jednotlivá cvičení, která dělám, jak se o sebe starám, nebo třeba i to, že mám okolo sebe nějaké známé, nějaké kamarády. Je to tak trochu na nás a je důležité si uvědomit, že i přesto, že jsme se o sebe do určité míry tolik nestarali, tak není pozdě začít, že to funguje po takových malých krůčcích a že to nefunguje, řekněme, skokově. Je to taková kontinuální práce a určitě bych se snažil posluchače podpořit v trpělivosti a vytrvalosti, protože když se to dostaví a osvojíme si mistrovství v této oblasti, tak to určitě bude stát za to.

Říkáš, že investice do sebe je nejlepší investice a že zlepší nejen náš život, ale také životy všech kolem nás. Jak taková tvoje investice vypadá?

Ta moje investice vypadá tak, že se snažím sportovat, snažím se často chodit do sauny, do určité míry i v létě, na jaře a na podzim, kdy venku není až taková zima, jednak i kvůli tomu, že v té sauně jsou saunové rituály, ale spíš kvůli tomu, že je to můj rituál, že se u toho zastavím. Je tam zaměření na tu všímavost, což znamená, tady je mi teplo, tady je mi zima, a jsou tam prázdné chvíle, kdy regeneruje tělo a do určité míry regeneruje i mysl. Takže já když chodím do sauny, tak to není tak, že bych tam byl s telefonem, nebo že bych si tam četl knížky nebo časopis, ale věnuju se té chvíli, tomu, řekněme, prázdnu...
 

Společné cvičení - Imaginace - Všímavost k myšlenkám 

K poslechu v čase: 23:10 - 30:00.

Děkujeme. Já jsem se tak vyklidnila, že jsem úplně zapomněla mluvit. Díky, moc, myslím, že máme k čemu se vracet. Teď máme na tebe jednu závěrečnou otázku, kterou dáváme všem hostům, a to, jakou radu bys dal začínajícím sociálním podnikatelům na jejich cestu?  

Rada, kterou bych dal začínajícím sociálním podnikatelům by měla dvě stránky. Jedna z nich by byla vytrvat v tom, co děláte, ale zároveň ne bezhlavě, aby to bylo setrvání, aby chuť k tomu nápadu přežívala co nejdelší dobu. Zároveň, aby tam bylo nějaké přesvědčení dělání nových věcí, v tom inspirování se, ať už je to z příkladů z toho businessového světa, nebo ze světa politiky, vzdělávání, čehokoliv jiného. Ale myslím si, že nejdůležitější tady z té oblasti by bylo, a je to uplatnitelné, jak v dělání v těch nových věcí, tak v tom vytrvání, mít někoho zkušenějšího, kdo dokáže poradit. Ať už je to nějaký mentor, konzultant, ať už je to kdokoliv... Je fajn si toto zajistit. Určitě bych poradil, ať je těch lidí víc. Je to nějaká podpůrná síť, který si ten daný podnikatel, podnikatelka volí. A když si zaopatřím lidi, kteří mi budou radit, tři nebo prostě pět, tak je to na mě.  Potom je fajn mít nějakou uměřenou střední cestu, aby jich potom nebylo dvacet a já jsem se potom nemohl rozhodnout teda, co to bude, protože si někdy protiřečí. Ale určitě zajistit si jich vícero a potom na to nahlídnout, co ve mně tak nějak nejvíc rezonuje. Tohle je taky nějaká podpora někoho zkušenějšího, moudřejšího, možná jenom člověka, který je trochu dál na té cestě, takže tady v tom nemusí být ani moudřejší nebo zkušenější, ale je jenom někde jinde. 

Podcast Bez grantu?! vychází každé druhé úterý v měsíci.
V jednotlivých dílech probereme s experty akcelerátoru 3-2-1 dílna vždy jedno téma
týkající se rozjezdu společensky prospěšného podnikání. 

K poslechu na Apple PodcastsSpotify i v přehrávači.