Granty svazují. Naše flexibilita je k nezaplacení.

Sourozenci Hejzlarovi z Učitelnice o růstu projektu, který je dnes daleko za hranicemi jejich představ.

Jakub a Miriam založili digitální tržiště, kde učitelé prodávají či nakupují materiály do výuky. Za službu, kterou ostatní nabízeli zdarma, musíte na webu jejich Učitelnice zaplatit. Přesto, nebo právě proto je to úspěšný projekt.

Jak se sourozencům Hejzlarovým podařilo změnit profese a živit se vlastním projektem? Čím to je, že se jim podařilo uspět? Proč nikdy nežádali o grant? A jaký je jejich pohled na produkty zdarma?

 

Miriam, ty jsi podobný web založila ještě na vysoké škole. Napadlo tě tehdy, že by tě tenhle nápad mohl živit?

Tak to mě vůbec nenapadlo, ale je pravda, že jsme s mými spolužačkami a jedním kamarádem něco takového udělali a bylo to právě z toho důvodu, protože spoustu studentů si dělá na zápočty a na zkoušky přípravy a mají spoustu skvělých materiálů. Ale po té zkoušce? Už to zapadne a nikoho to nezajímá. Tak my jsme měli web učitelnice.cz, kde jsme přesně tyhle materiály shromažďovali a vzájemně jsme se potom při praxích z nich inspirovali.

Ty jsi ale od projektu na čas opustila a věnovala jsi se učení. Jako pedagožka jsi ale velmi brzy přišla na to, že se bez kvalitních materiálů neobejdeš a začala jsi pátrat v zahraničí. Je to tak?

Je to přesně tak. Jako učitel máte spoustu povinností a pokud nechcete učit jen z učebnic, tak si musíte hledat materiály a hledat různé nové přístupy, metody, formy práce a tehdy, před 10 lety byla situace ve vzdělávání a školství situace úplně jiná, než je teď. Takže ano, protože mě baví brouzdat po internetu, tak jsem narazila na web teacherspayteachers. A protože jsem začala učit angličtinu, tak se samo nabízelo, že si tam budu kupovat materiály. Takže takhle jsem začínala.

A jak moc jste se webem teacherspayteachers inspirovali při zakládání Učitelnice? Byli jste v kontaktu s autory?

V kontaktu s autory jsme nebyli, vnímali jsme to jako projekt nebo inspiraci, že něco takového existuje a funguje. Ale od začátku jsme se jen inspirovali, jak to dělají a jak to vypadá, ale bylo nám jasné, že v americkém prostředí to bude vypadat úplně jinak než v prostředí českém. Nehledě na to, že oni byli o několik let vepředu. Vzali jsme si z toho něco, co nám přišlo užitečné, ale spoustu věcí jsme si museli prošlapat sami, aby to fungovalo tady u nás.

A můžeš ty vaše začátky víc popsat? Jaká byla vaše cesta k začátku podnikání?

My jsme nepřemýšleli nad tím, že by nás to mělo živit. Když si vzpomenu na 3-2-1 dílnu, tak tam náš strop nebo ultimátní cíl byl, že by to mohlo živit jednoho z nás, ale byli bychom spokojeni, kdyby to fungovalo samo. Tak, jak to vypadá dnes, to je mimo naše představy. Ale zpátky k začátkům. Začali jsme tak, že jsme si řekli, něco takového tady chybí. Viděli jsme, že spoustu lidí prodává materiály po Facebooku, funguje to, mají chuť něco tvořit, ale nebylo to na jednom místě. Byl tu jeden projekt, na který jsme se podívali a tam bylo spoustu chyb. Nebo věcí, které z našeho pohledu projekt brzdily a on se tak nemohl rozvíjet. Tak jsme si řekli, že bychom něco takového chtěli udělat a na našem předchozím projektu (e-shopu, kde jsme prodávali kartičky a obrázky), jsme si to vyzkoušeli, dali jsme tam pdfka s jednoduchou platební bránou. Když z minimální návštěvnosti, která tam tehdy byla, si to pár lidí koupilo, tak jsme si řekli, že tohle dává smysl a půjdeme do toho. A rozhodli jsme se, že něco takového postavíme. Ať už to v budoucnu bude jakkoliv. Teď jsem obšírně popsal to, jak jsme nad tím přemýšleli a hlavní v rozhodnutí bylo, že když to potřebuje Miri, tak to potřebují i další učitelé. To byla dlouhou dobu naše hypotéza, která se potvrdila. Potvrdila se, ale na dlouhou dobu to byl jen selský rozum, že jsme moc nedali na čísla, nedali jsme si na papír žádnou návratnost, nic takového. Byla vidět potřeba trhu a my jsme ji zkusili vyplnit.

Říkali jste, že byla vidět potřeba učitelů. Jak se vám s cílovkou učitelů pracuje?

Je to velice těžká a komplikovaná cílová skupina, což si myslím, že může potvrdit spoustu projektů, které se věnují školství nebo vzdělávání obecně. Učitelé jsou hodně tradiční a mají postupy hodně zautomatizované a v hlavě fungují jinak než nějaké jiné další skupiny. Bylo docela jednoduché je před 5 lety oslovit na Facebooku, protože opravdu nic takového nebylo a když jsme to začali nabízet a propagovat, tak to bylo na dnešní poměry celkem jednoduché. Ale teď, ta potřeba učitelů je už někde jinde. Jak jsem říkala, že před 10 lety bylo vzdělávání někde jinde, než je teď, tak to opravdu platí. Učitelé si vybírají, co si k sobě připustí, protože ze všech směrů na ně, když to řeknu ošklivě, útočí různé projekty, potřeby, které jim nastavuje stát, rodiče nebo kdokoliv jiný. Oni jsou opravdu zahlceni a přesvědčit je, že vy jim dáte něco, co jim opravdu pomůže a zlepší jim jejich profesní život, tak to je velká výzva.

A co vás v začátcích podnikání překvapilo nejvíce? Vzpomenete si ještě?

Já myslím, že když řeknu něco obecného, tak nás napadne i něco konkrétnějšího. Když se dívám na naši cestu zpátky, tak nás vždy překvapí nějaká banalita, která se na té cestě objeví. Člověk si řekne, vždyť tohle je úplně jasné. Teď mě napadá jedna věc, to bylo hodně v začátcích – my jsme rok portál připravovali, byl neveřejný. Oslovili jsme autory, spustili jsme to a mělo to celkem dobrou odezvu na začátku. Byli jsme z toho nadšení, tak jsme vymýšleli nové funkce a věci, co by šly vylepšit. To bylo někdy kolem 31.ledna, kdy jsme to spouštěli. A někdy v létě nebo až na podzim jsme se přihlásili na Veletrh smysluplných hraček, tady v Praze na Barrandově, kde byly různé stánky a věci. Říkali jsme si, tam je spoustu rodičů a chodí tam i učitelé, tak se jim ukážeme. Aby učitelé mohli Učitelnici poznat. Přišli jsme tam, rozdělali jsme stánek, měli jsme tam televizi, kde jsme ukazovali naše materiály, co se tam nabízí. Začali jsme se lidmi bavit, ptali se nás, co to vlastně Učitelnice je. My jsme jim to měli říct a my jsme jim to nebyli schopni vysvětlit. My jsme žili ve vlastní bublině, kde jsme byli sami a mysleli jsme si, jak to funguje a byli jsme v tom ponořeni. A pak jsme řekli lidem, že je to digitální tržiště z online materiálů a oni: „Co“? Začali jsme jim to vyprávět a v pěti větách jsme jim řekli, co to je. A oni až na to: „aha, to je super“. To byl obrovský aha moment v tom, kdy jsme si uvědomili, že my vůbec nemluvíme s lidmi. My pro ně děláme službu, ale vůbec nevíme, co oni chtějí. Tak to byl velký aha moment v prvním roce fungování Učitelnice. My jsme měli plné ruce práce s budováním produktu, ale neptali jsme se, co lidé potřebují. V rámci 3-2-1 dílny nebo i mimo, vidíme spoustu projektů, které mají skvělé věci pro vzdělávání, co těm školám nabízí a také se nás ptají, jak učitele oslovit. Ozývají se nám, protože my už máme nějakou cílovou skupinu a umíme lidi oslovit. Ozývají se nám s možností spolupráce nebo spíš se žádostí, abychom jim přeposlali nebo přesdíleli nějaké věci. Tak jsem nad tím hodně přemýšlel a dospěl jsem k tomu, a nechci, aby to vyznělo nějak tvrdě, ale nám se podařilo uspět právě proto, že jsme nabídli učitelům něco, co jim opravdu pomůže, co opravdu potřebovali. A i když jsou ostatní projekty (ne všechny, to teď generalizuji) skvělé, tak ale kolem sebe mají dalších 30 substitučních projektů, které třeba ani neřeší stejný problém, ale cpou se do času učitelů, který oni mají omezený. A oni pak řeknou, že to nechtějí vidět a už je to nezajímá. Já bych se velmi důkladně ptal po smyslu, a nejen konkrétně po mém projektu v oblasti, ale více ze široka, co těm učitelům nabízím. Co opravdu potřebují a je to zbytný nebo nezbytný statek. Proč by si měli vybrat třeba ten můj? Protože alternativa je si nevybrat vůbec nic. Zavřít se a nevybrat si to. Takže to, co tomu učiteli nabízím a proč by si to měl vybrat, je otázka na místě.

Máte na webu uvedeno, že spolupracujete s devadesátkou autorů, kteří už vytvořili více než 2 500 materiálů. Jsou ta čísla aktuální?

Jsou velice neaktuální. Ale aktualizujeme web a bude redesign webu, kde budou tyto informace aktuální, ale abychom je aktualizovali alespoň takhle, tak máme asi 350 autorů, kteří s námi spolupracují a přes 10 000 materiálů.

Kdy vám došlo, že projekt je úspěšný? Co bylo tím milníkem pro vás?

Pro mě osobně (nevím, jestli to byl jeden milník), ale je to určitě to, když jsem učitelka a zajímá mě prostředí tříd, jak to vypadá a hodně komunikuji s učiteli. Když se nám najednou začalo dostávat zpětné vazby, jak jim Učitelnice opravdu a reálně každodenně pomáhá s jejich přípravami a výukou, kolik času jim ušetří. Když jsme začali dostávat tuhle zpětnou vazbu, tak jsem si začala říkat, že tohle má smysl a děláme něco, co má nějaký dopad a co jsem si ani nepředstavovala, že bude mít takový dopad. Není to pro mě určitě konkrétní milník, ani bych to nedokázala nikam zařadit časově. V momentu, kdy se nám začaly vracet zpětné vazby, to je pro mě určitě to, proč jsem to chtěla dělat, i když jsem nevěděla, že to může být takhle úspěšné.

Kdy jste si uvědomili, že se Učitelnici musíte věnovat oba na plno, a nejen bokem při tehdejším zaměstnání?

Šlo to hodně pozvolna. To, že se tomu musíme věnovat na plno, jsme si uvědomovali od začátku, akorát na to nebyly finance. Bylo jisté, že se nejdříve budu Učitelnici věnovat já, protože to dávalo smysl, ať už z toho pohledu, že mám na starosti věci provozní, ekonomické a jakékoliv jiné. Takže to dávalo smysl. Zároveň veliký benefit, že Miri učila dlouhou dobou a byla v tom prostředí, tak díky tomu jsme věděli, co chceme. Ona byla taková naše persona ve smyslu, že když jsme chtěli něco změnit nebo udělat, tak jsme neměli ani kapacitu ani kompetence dělat nějaké výzkumy nebo něco dalšího, ale prostě jsme si řekli, jak to potřebuje Miri. Ona byla v podstatě prototyp učitele, pro kterého to děláme. Ale abych odpověděl na tvoji otázku, vlastně to šlo postupně. Ta potřeba byla pořád a tak, jak přicházely možnosti, tak jsme se do toho postupně zapojovali. Hodně zlomový moment byl, když já jsem skončil v práci, což bylo zajímavé, protože já jsem nechtěl skončit najednou, protože na to jsme neměli peníze, aby mě to uživilo naplno. Ale potřeboval jsem jen poloviční úvazek. V předchozí práci mi řekli, že o to nemají zájem. Já jsem si myslel, že se tam domluvíme a že to ještě nějak půjde, ale oni říkali, že nemají zájem a že to ukončíme úplně. Takže teď jsme řešili, jak to udělat a jestli s nějakou nadějí toho, že mě to uživí do budoucna, že ta moje aktivita vygeneruje tolik peněz nebo co. Nakonec to dopadlo nejlépe, jak mohlo. V Mirčině škole jsem se s paní ředitelkou domluvil, že budu na poloviční úvazek dělat asistenta pedagoga. Takže jsem rok dělal asistenta a bylo to skvělé. Každému, kdo se, jakkoliv zajímá o vzdělávání nebo pro ně dělá cokoliv, tak bych doporučil - běžte alespoň na rok dělat asistenta pedagoga. Budete to mít z první ruky, uvidíte, jak to vypadá ve školství, jak to tam funguje, jak budete vyřízení jen tím, že tam ve třídě ty 4 hodiny sedíte. Všema deseti doporučuji, běžte si to vyzkoušet, není to nic těžkého. Buď budete bez vzdělání, protože to je dneska takový nedostatek, že to nepotřebujete anebo si uděláte čtyřicetihodinový kurz a můžete jít. Když to někdo myslí vážně s tím, že do toho chce nahlédnout a nemá tu zkušenost, tak to doporučuji. To bylo poprvé a potom už se to nabalovalo, kdy jsem po roce věděl, že skončím a nějak se to rozšiřovalo. Já jsem to pak dělal naplno.

Já jsem strašně dlouho nechtěla skončit s učením. Pro mě je učení ta cesta, kterou jsem chtěla od malička a mám to tak pořád, že se považuji za učitelku, i když aktuálně neučím. Ale třeba už myslím, tak 3 roky zpátky, to znamená po těch 2 a půl letech Učitelnice bylo jasné, že bych i já měla nějak přejít, ale fakt jsem nechtěla. Takže jsem na plný úvazek učila, a to se dost kryje s covidovou dobou, takže to bylo extrémně náročné. Z toho pohledu, že jsem se jako učitelka musela učit něco nového a do toho Učitelnici a bylo to opravdu náročné. Když ty nejhorší 2 roky covidu skončily, tak já jsem byla vyhořelá a nabízelo se, že využiji, že Učitelnice už mě může nějakým způsobem zaplatit. A že se začnu naplno věnovat také Učitelnici a dám si pauzu od učení.

Hodně projektů si na začátku nevěří, má nějaké pochybnosti. Jak jste tohle měli vy? Důvěřovali jste si? Měli jste pochybnosti o projektu a jestli jo, co vám pomohlo to překonat?

Já jako učitelka jsem neměla vůbec pochyby, protože jsem věděla, že učitelé tohle potřebují, chtějí a na tom řekněme pilotním projektu, který jsme měli před Učitelnicí a kde jsme si to vyzkoušeli s minimálními náklady. To byla testovací verze, takže jsme si vyzkoušeli, že učitelé to opravdu chtějí. V tomhle ohledu jsem neměla pochybnosti, ale samozřejmě v tom, jestli uspějeme, jsme měli pochybnosti. Já jsem třeba, jak mluvil tady Jakub o tom, že dělal asistenta pedagoga, tak to bylo i proto, že já jsem mu nechtěla dovolit, aby dělal Učitelnici ten rok na plný úvazek. Já jsem chtěla, abychom měli pořád nějaká zadní vrátka a jistotu, že když se to nebude dařit, tak bude mít peníze alespoň na základní životní potřeby.

Vy jste několikrát zmínili, že jste prošli akcelerátorem 3-2-1 dílna a bylo to před 5 lety.  Jakube, ty jsi na letošním ročníku akcelerátoru dokonce lektoroval. Sám víš, že ne všechny projekty, které dílnou projdou, jsou udržitelné. Ten váš ale patří k těm nejúspěšnějším. Čím myslíš, že to je, co vás odlišuje od projektů, které takové štěstí neměli? Je to štěstí nebo je to něco víc?

Myslím, že částečně jsem na to odpověděl už předtím. Já docela rád poslouchám příběhy o různých startupech, jakkoli to slovo strašně nemám rád a u spousty z nich se zmiňuje, že mají skvělý produkt, ale netrefili čas. Myslím si, že my jsme přišli s nabídkou v ten správný čas. To si myslím, že určitě bylo štěstí, že jsme to nabídli, že to byl rozvíjející se trh a určitá změna, která akcelerovala. Takže ano, sešly se různé okolnosti, ale zároveň si myslím, že je strašně důležitá exekuce, provedení toho nápadu. Jak jsem zmiňoval jeden web, který tu byl před námi, tak ten byl spíše zaměřený na rodiče s dětmi. Jejich nabídka byla, můžete tady platit, ale jsou tady materiály zadarmo a bylo tam vše dohromady. Od začátku, i když jsme s tím častokrát naráželi vůči různým učitelům nebo autorům nebo komukoliv, do dneška to držíme, ale my nemáme ani jeden produkt zadarmo. To je naše velké odlišení od toho druhého, někdy to možná mohlo brzdit, ale myslím si, že to bylo právě to, co nám umožnilo se rozvíjet. Tohle přesvědčení, že když má něco hodnotu, tak se za to musí zaplatit. Ve školství to je obtížné v tom, že tam lidi nejsou. I ředitelé s těmi učiteli jednají tak, že jejich čas nemá žádnou hodnotu. Dělejte tohle, tohle, tohle a ještě tohle, to prostředí je hodně pokřivené. Jasně, šli jsme trochu s tím trochu proti proudu, ale myslím si, že právě to, že tam ta hodnota existovala, tak lidé byli ochotní za to zaplatit. A to, že jsme tam nedělali kompromisy, že začneme tak nějak, aby to jako šlo. My jsme od začátku věděli, že tohle je ta cesta. Věděli jako v našem přesvědčení, nevěděli jsme, že to bude fungovat. Ale to naše přesvědčení takové bylo a pokud by to nefungovalo, tak to nemá cenu dělat. Jen jsme hledali způsoby, jak to co nejlépe realizovat, aby to co nejlépe fungovalo. Myslím si, že v první řadě tohle naše přesvědčení, na kterém jsme to postavili, to byly řekněme 3 pilíře. Kolem nich jsme to potom už nějakým způsobem dodělali.

Já bych ještě řekla, proč se nám to povedlo a mohlo povést, bylo proto, že si myslím, že ten náš tým dvoučlenný, který začínal tak, že každý měl nějakou svoji odbornost. Ty odbornosti se spojily a začalo to dávat smysl. Protože často ve vzdělávání je, že někdo to dělá buď jenom s tou odborností ekonomickou nebo že má odbornost byznysovou, ale úplně jim uniká vzdělávání a realita českého školství. Nebo to může být naopak, že to je jen nějaká učitelka, která má svoji učitelskou odbornost a know-how, dejme tomu právě jak tvořit materiály nebo jak učit nebo něco takového, ale pak jí tam chybí právě ta ekonomická odbornost.

My jsme měli výhodu, že jsme to spojili a že jsme vždy na to byly dva, kdy každý měl svůj pohled a oba pohledy byly relevantní, fungovalo to a funguje to do teď, si myslím. I když samozřejmě teď už jsme tak velcí, že už naše odbornosti naprosto nestačí, takže už si musíme pomáhat s dalšími profesemi.

Já myslím, že ať už Mirča nebo já, bychom to sami za sebe nedali. Ten projekt by nebyl tam, kde jsme a prostě bychom neuspěli takhle, protože jsme jednou za čas narazili na téma, u kterého jsme se strašně pohádali. Nebyla to hádka emocionální, ale velmi konkrétní návrh a konkrétní věci, kdy jsme tříbili své názory. Mirča často právě ten svůj učitelský názor, kdy říká, že učitelé jsou jiní a já říkám ne, čísla mluví jasně - ne, ty ti tohle prostě nevezmou. Tak takhle jsme se tam jako strašně hádali, někdy to převážilo na tu stranu, jindy na tu stranu, ale dohromady to dalo ten výsledek.

Řada sociálních inovátorů na začátku svého snažení žádá o grant. Vy jste touhle cestou nešli, spoléhali jste sami na sebe. Proč?

První odpověď je, že nás to nenapadlo a časem jsme ani nechtěli. Nebo spíš než grant, tak jsme zvažovali investici, ale my jsme ji nepotřebovali, protože to je možná další věc, že my jsme rostli postupně. Náš přístup nebyl takový, že potřebujeme teď rychle něco vyvinout, získat trh a tak, ale protože tady jsme prokopávali ten trh nebo vytvářeli možná ten trh s digitálními materiály, tak jsme se necítili ohroženi. Šli jsme postupně krůček po krůčku, což nám taky asi hodně pomohlo, takže nás to ani nenapadlo, neměli jsme tu potřebu a od začátku jsme finance na provoz měli. Vždycky to bylo na hraně nebo někdy i za hranou, ale finance jsme měli, takže nás to nenapadlo. A když nás to napadlo třeba, diskutovali jsme například s panem Naskem, teď pracuje v NPI (Národní pedagogický institut). Je to dobrý člověk nebo vzdělavatel, duší podporuje inovativní projekty, tak jsme se s ním několikrát setkali. On nám říkal, tady teď Ministerstvo školství vypsalo dotaci nebo grant, tak si o to můžete zažádat, což by bylo super. Když jsem se na to díval, tak tam byla třeba minimální žádost o grant 3 milióny. Já jsem si představil, co bych dělal s třemi milióny. Já bych nevěděl, jak to utratit, protože když bychom peníze vzali, tak bychom museli najmout člověka, který by tu dotaci zpracovával. Museli bychom třeba zečtyřnásobit tým a já bych nevěděl, co jim mám dát za práci. Takže vlastně je to buď „stripování“, pokud někdo bude znát, postupně jsme utráceli peníze, které jsme vydělali, a to myslím bylo ku prospěchu samotného produktu. Teď, když se na to podívám ze současné situace, tak já granty nechci nějakým způsobem hanit, ve spoustě situacích dávají velký smysl, i když si myslím, že by bylo daleko lepší, kdyby granty dostávaly školy a ony by si na tržním mechanismu vybíraly projekty, které potřebují. Když grant dostane autor projektu, tak si myslím, že to velmi pokřivuje trh a vlastně proto je akorát přehršel věcí. To jsem trochu odbočil. Ale proč vlastně třeba dneska nechceme grant nebo tyhle věci, tak je hlavně důvod a možná to můžeme vztáhnout i na celou historii projektu, tak je ten, že grant, ať chcete nebo ne, tak vás do jisté míry svazuje. My jsme mohli, protože ty peníze byly naše, se ze dne na den rozhodnout, teď děláme tohle. Když bychom si vzali grant, tak obvykle je třeba na roční období, kdy děláte nějaký projekt a musíte ho doručit a vykázat. Co když zjistíte, že po měsíci ten projekt vlastně nedává smysl. Tak děláte rok na něčem, co vám nedává smysl. To se teď ale dívám z té své stránky, řekněme jako více negativní nebo té nevýhody, co existuje. Ta ohromná flexibilita, kterou my teď máme, je k nezaplacení. My, když se teď rozhodneme, že něco uděláme, tak to uděláme.

Mě zajímá ještě vaše budoucnost. Co musíte udělat pro to, abyste byli úspěšní i nadále? Máte nějaký plán, nějakou vizi, vzděláváte se, hledáte inspiraci v zahraničí… Co děláte pro to, abyste neusnuli na vavřínech?

Myslím si, že teď naším hlavním tématem je doručovat co nejrychleji a nejjednodušeji učitelům nějaké moderní inovativní myšlenky a není to jenom skrz ty výukové materiály, na kterých jsme začínali. Opravdu se nám teď daří se dostávat k těm učitelům a věřím, že nejenom k učitelům, skrz třeba blogové články, které píšeme buď my v interním týmu, což jsou stále většinou učitelé nebo že píšou učitelé z praxe, takže to jsou opravdu konkrétní blogové články s tipy, které si učitel přečte a rovnou je může další den použít ve třídě. Opravdu se nám teď hodně daří webináře, kdy opět velice úspěšní učitelé (finalisté Global Teacher Prize) během hodiny řeknu aktuální moderní trendy a tipy do výuky. Tohle si myslím, že je u učitelů hodně oceňované, protože je to rychlé, není tam přehršel teorie. Máme zpětnou vazbu, že se dozvěděli více než na fakultě za 5 let. Právě proto, že to je takhle koncentrované a že to může být hned použitelné. My se teď snažíme pracovat na tom, aby to nebylo jen o výukových materiálech, ale abychom měli ty 3 pilíře, na kterých může Učitelnice stát. To bych řekla, že je jeden směr, kterým se chceme v budoucnu vydat anebo ho ještě více rozvíjet.

Já bych to možná orámoval, že tohle je strategie, která naplňuje naší vizi. My jsme si od začátku řekli vizi, že změníme nebo že chceme změnit české vzdělávání. Což je velmi vágní vize, ale protože to je vágní, tak spousta lidí vlastně neví nakonec. Tím naším úkolem je, abychom viděli, co to obnáší a co musíme udělat, abychom tu vizi naplňovali. Co řekla Miri, tak je jedna z těch věcí. Druhá je, asi ta více moje, že jsme tady zmiňovali počet materiálů. Tam je deset a půl tisíce materiálů. To je sice hezké číslo, ale k čemu to číslo je, když nenajdeš to, co hledáš. My musíme neustále reagovat na potřeby lidí, s tím růstem, což přináší nové výzvy k tomu, jak to řešit. Tento rok intenzivně pracujeme na redesignu webu, kde je už hlavním smyslem (není to jen, aby tam byly hezké barvičky), ale aby uživatel, o kterém my budeme mít informaci, že učí na 1. stupni, aby si co nejrychleji našel relevantní materiál, který hledá. Aby nehledal v desetitisících materiálech, ale aby hledal ve 300. To je náš velký úkol, abychom to dokázali ukočírovat a spousta dalších detailů. Tohle jsou konkrétní věci, kdy náš úkol je vidět dál, než co je realita. A k té realitě přistupovat.

A já bych ještě doplnila, že Učitelnice od začátku byla postavená na prvostupňových učitelích, protože ti jsou nějakým způsobem i ve své práci kreativnější. Právě s tou naší vizí, že chceme změnit vzdělávání v České republice, samozřejmě souvisí i vzdělávání v mateřských školách, na 2. stupni a na střední škole. Teď se chceme ne zaměřovat, ale věnovat více i druhostupňovým učitelům, případně středoškolským, aby i tam mohl ten vítr změny zavanout a aby i oni viděli, že i pro ně tam něco máme a že i oni mohou pracovat jinak. A opět, není to o barvičkách, není to o kartičkách, není to o hezkých obrázcích, je to o tom přístupu a o tom myšlení, jak k tomu konkrétní učitel přistupuje.

Jakou nejlepší radu jste v rámci podnikání dostali? A opravdu jednu.

Já si nepamatuji na radu, ale když jsme byli na akcelerátoru, tak se nás Zdeněk Štěpánek s údivem zeptal, kdo z nás je programátor a my jsme řekli, že ani jeden. To není rada, jen že možná spousta lidí byla z některých věcí v údivu, co jsme dělali. Právě proto, protože to bylo nové a neprobádané území, tak nám kladli otázky a ty nás asi směřovaly dál. Právě tahle otázka, na ni nikdy nezapomenu, protože byla důležitá a opodstatněná, ani jeden z nás není programátor a děláme web.

A naopak, jakou radu byste našim posluchačům chtěli předat vy?

Já spojím předchozí otázku s touhle. Měl jsem prezentaci, možná byla pro autory, ale něco jsem shrnoval z Učitelnice a tak jsem hledal i nějaké ty chytré rady. Myslím, že to byl buď Juraj Kováč, nebo Milan Pařil, teď bych nechtěl nikomu ukrást autorství J. A ta věta zněla, že když má věc hodnotu, tak si zaslouží protihodnotu. To si myslím, že nad tím je dobré přemýšlet, co je ta hodnota, pro koho tu hodnotu má a kdo ji může zaplatit. Nejjednodušší je to dneska vyjádřit v penězích, i když se to nenosí často. Takové to dobrovolnictví, dělat vše zadarmo a dobrovolně je sice fajn, ale to nevydrží. To může držet chvilku z nějaké energie a nadšení, ale myslím si, že je potřeba budovat systémově něco stabilního, aby to mohlo přetrvat a mít reálný dopad.

Já bych měla radu – kdokoliv, kdo chce něco dělat, tak ať se své cílové skupiny zeptá, jaký má problém a nabídne řešení.

Děkujeme sourozencům Miriam a Jakubovi z Učitelnice za inspirativní rozhovor.
Mějte se hezky, ahoj.

Podcast Bez grantu?! vychází každého dvanáctého v měsíci.
V druhé sérii probereme s absolventy akcelerátoru 3-2-1 dílna vždy jedno téma
týkající se rozjezdu společensky prospěšného podnikání. 

K poslechu na Apple PodcastsSpotify i v přehrávači