Evaluace je nastavování zrcadla. A pomáhá v hledání lepšího řešení.

Evaluace je nastavování zrcadla. A pomáhá v hledání lepšího řešení.

Daří se vám hledat řešení, které opravdu funguje? Způsobujete změnu, kterou jste původně zamýšleli? A nemohli byste dosahovat i lepších výsledků?

Lepší řešení vám pomůže najít evaluace. Ale jak na ni? O metodách a nástrojích jsme se bavily s Bárou Komberec Novosadovou, která už nejednu neziskovku provedla teorií změny i prací s evaluací a pomáhá vytvářet strategie pro systémové změny. Spolu s organizací Ashoka ČR navíc založila iniciativu Impact Academy, kde se s nadšením zabývá sledováním dopadu. 

Co je to teorie změny? Jak na strom problémů? Proč měřit dopad? A které otázky si pokládat při evaluaci? 
 

Báro, my se budeme bavit o tom, jak mít co největší dopad. Než se k tomu ale dostaneme, pojďme si říct úplné základy, abychom měli na čem stavět. Pokud jsem ve svém okolí narazila na nějaký problém, který chci řešit, co bych měla udělat jako první?

My vycházíme z toho, že problém můžeme řešit, pokud mu dobře rozumíme. To znamená, že pokud jsi narazila ve tvém okolí na něco, co se ti nezdá, nebo ti přijde, že by vyžadovalo nějakou změnu, tak my vždycky říkáme, že začněte opravdu tím, že se zeptáte těch lidí, kterých se ten problém týká. A společně zkusme přijít na to, co se to děje. Jaký byl vývoj toho problému v minulosti, kdo všechno je tím problémem dotčen. Kdo ho způsobuje. Komu se hodí, že ten problém tady je. A vlastně tohle všechno my často shrnujeme slovem analýza problému. Takže se vlastně snažíme najít ty příčiny toho, proč ten problém tady je, proč ještě nezmizel, proč se s ním někdo potýká.

Ve svých školeních často používáš „Strom problémů“, můžeš nám k tomu říct víc? Co to je, jak se to používá, jak to funguje.

„Strom problému“ je jedna z velmi jednoduchých technik, který můžete použít pro rychlý rozbor problému. Většinou s ním pracujeme v případě sociálních problémů, ale můžete ho použít i na problémy environmentální nebo na problémy, se kterými se potkáváte každý den třeba v práci nebo v rodině. Vlastně je to takový univerzální nástroj. Říkáme tomu, že je to heuristika, takže je to vlastně nějaké velké zjednodušené něčeho komplexního. Protože svět kolem nás je komplexní a ty problémy kolem, se kterými se potýkáme, ty velké, které často nevíme, jak řešit, tak jsou komplexní. Jsou to problémy systémové.
„Strom problému“ se nám snaží ukázat, že pokud si ten problém rozkouskujeme, tak s tím můžeme něco dělat. Takže vlastně v případě toho „Stromu problému“, když si opravdu představíte živý strom, tak máte kmen, do toho kmene se my snažíme dát nějakou definici toho problému, takže krátce popsat, koho se ten problém týká, jak je velký, jaký je jeho rozsah. Potom, když si představíte kořeny toho stromu, tak tam se snažíme situovat kořeny toho problému. Ty vždycky napojujeme na jednotlivé aktéry, kterých se ten problém týká nebo ho vytváří nebo přispívají k tomu, že ten problém tady je.
V koruně stromu si můžete popsat ty důsledky. A stejně tak, jako strom má nějaké hlavní větve a potom ty vedlejší, tak i takhle můžeme pracovat s rozborem toho problému. Zaměřit se na to, jaké jsou nejviditelnější důsledky toho problému a jaké jsou ty další, které zatím třeba nevidíme, ale pokud by ten problém rostl, rostla by i ta koruna, tak se s nimi můžeme v budoucnu potkat.

Často se stává, že lidi udělají problém už v té definici problému, protože do té definice dávají rovnou i řešení.  Jak teda správně definovat ten problém?

To je dobrá otázka. Dobře jsi zmínila, že je to častý problém, i můj. Myslím si, že je to vlastně přirozená vlastnost nás lidí, že když se s tím problémem potýkáme, tak jednak potřebujeme mít nějakou naději, že ten problém se vyřeší, a to je často spojené s tím, že my už často v hlavě nějaké to řešení máme. Proto jsem zmiňovala, když jste se ptaly, co je nejdůležitější, nemít předpřipravené řešení na ten problém, ale být si neustále vědom toho, že nemůžeme řešit něčí problém za něj nebo bez něj. Maximálně, co můžeme, je řešit ho s ním.

Mně zajímá nástroj, kterému se říká „Teorie změny“. Můžeš ho popsat, co to je?

„Teorie změny“ je, zjednodušeně řečeno, sada několika otázek, které je dobré si položit, když hledáme cestu, jak řešit nějaký problém.

Jaké ty otázky to jsou?

První zásadní otázka je: Co se musí změnit? To znamená, když to převedu do toho, o čem jsme se bavili před chvílí, pojmenovat ten problém. Jaký ten problém je, jaký je ten stávající stav, který chceme změnit. 

Druhá otázka je: Jakým způsobem může vypadat ta skutečnost, když ta změna nastane. Když si představíme, že mám v ruce takovou pružinu, tak vlastně na jednom tom konci je ten aktuální stav. To, co teď vidíme kolem sebe, a co z nějakého důvodu není pro nás nebo pro mnoho lidí uspokojivé. Na druhém konci pružiny je právě ta vize. Někdy tomu říkáme vize, někdy tomu říkáme dopad, někdy cíl, kýžený stav.
To, co je mezi tím, tak je prostor, ve kterém my můžeme intervenovat. My můžeme udělat něco, řadu věcí, abychom se dokázali dostat od toho stávajícího stavu k té vizi. A právě to, co je mezi tím, se snaží popsat „Teorie změny“.
„Teorie změny“ je v podstatě takovou jakoby sekvencí kroků, když si to představíte jako schody, po kterých musíme vystoupat, abychom se dostali k té vizi. Ale vzhledem k tomu, že ten náš svět je komplexní a že samozřejmě nějaké ta naše intervence nebo program, který naše organizace vytvoří, není tím jediným faktorem, který bude ovlivňovat vývoj toho problému, tak to nejsou schody, po kterých bychom hezky vystoupali, nejdřív do prvního patra, pak do druhého, pak do třetího k té naší změně, ale někdy ty schody prostě skončí a musíme tam mít nějakou lávku. Někdy musíme hodně skočit, někdy musíme jít do druhého domu. A tohle se snaží popsat ta „Teorie změny“.

Báro, pojďme ještě k tomu dopadu. Mě by zajímalo, co to vlastně znamená mít dopad?

My když mluvíme o dopadu, když se snažíme najít nějaký ekvivalent, tak buď říkáme efekt, vliv nebo změna. V tom našem snažení, nebo alespoň co se týče občanského sektoru nebo snah o nějaké sociální změny, tak se samozřejmě snažíme o pozitivní sociální změny, o pozitivní dopad, ale to slovo dopad je samozřejmě mnohem širší a barvitější. Já bych asi osobně řekla, že dopad můžeme přeložit jako pozitivní změnu, ale vždycky s tím vědomím, že my se sice o tu pozitivní změnu snažíme, ale někdy i to naše velmi dobré snažení může mít negativní nebo neutrální konsekvence nebo dopad.

Ty jsi v tom výčtu vůbec nezmínila výsledky. Záměrně? Dopad a výsledky spolu nějak souvisí, nebo ne?

No, to je zajímavé, nezmínila. Když jsem mluvila o „Teorii změny“, tak jsem říkala, že je to v podstatě takový řetězec výsledků. Já jsem to asi nezmínila záměrně proto, že mi přijde, že někdy vlastně tu změnu, nebo tu cestu za tou změnou hodně škatulkujeme. Někdy mluvíme o výstupech, když vezmeme takové ten grantový nebo projektový slovník. Říkáme, že máme nějaké aktivity, ty mají nějaké výstupy, ty výstupy pak směřují k nějakým výsledkům a potom to směřuje k nějakému dopadu. Což je hezká šablona a i z mojí zkušenosti to může být pohled, který řadě lidí a řadě organizací pomůže si to nějakým způsobem rozkouskovat. Ale když se zase vrátíme k tomu, že ten náš svět je komplexní a ne vždy jsme schopní rozklíčovat, jaká aktivita měla jaký výsledek, jak ty věci na sebe opravdu navazovaly a jestli opravdu A způsobilo B, nebo to C se vlastně stalo nějakým dalším způsobem, tak proto asi za mě ten ekvivalent by byla ta změna. Změna na určitou cílovou skupinu, změna na nějakou část společnosti, na nějaký region, na nějaký úsek, ale je to spíš terminologická věc. Pokud tomu někdo bude říkat výsledek, tak je to úplně v pořádku.

Jak na to, aby naše práce měla co největší dopad?

Já bych to zase propojila s tím začátkem. Já si myslím, že když se potkáme s nějakou výzvou, nebo nás vůbec napadne, že něco chceme změnit, nebo že někde je ta změna potřeba, tak se úplně nezamilovat do toho, že my už máme to řešení. My ten problém vidíme, ale někde v hlavě už to řešení máme. Já to vůbec neříkám z pozice nějaké třetí osoby, já to říkám z pozice vlastní, prostě to tak je. Člověk, který má chuť a ochotu ten problém řešit, tak si často už trošku říká: Tak aha, už vlastně mám nějaký nápad, jak by to šlo vyřešit.
Předtím než se do toho našeho řešení zamilujeme, takže nám to trochu přikryje oči, abychom viděli další možná řešení, je dobré to říct někomu dalšímu. Někdy stačí prostě zeptat se dalších dvou, třech lidí, kteří s tím problémem mají nějakou vlastní zkušenost a ono se nám krásně to naše řešení rozmlží. A je to dobře. Takže být otevřený tomu nemít to řešení. Ale vzít si z toho, co nás napadlo, to nadšení, tu chuť, ty kontakty a zkombinovat to s tím, že ono tady už je nějaké know-how. Často se tomu říká evidence. Evidence base přístup. Vlastně využít vědomosti lidí, kteří už se snažili řešit ten problém před námi, ať už úspěšně, nebo neúspěšně a stavět na nich.
Potom si myslím, že je to ta participace. Přesně, pokud se ten problém netýká pouze nás, tak neuvíznout v tom, že my sami na něj najdeme řešení, a přizvat k tomu řešení další lidi. Je to určitě zpětná vazba a evaluace. Když nějaké řešení najdeme, vyzkoušíme, tak se nebát toho neustálého nastavování si toho zrcadla, což jeden z těch nástrojů je evaluace, zjišťování, jak se nám to daří nebo nedaří.

Když už jsme u té evaluace, můžeš nám k ní říct více?

Evaluace v podstatě není nic jiného, než zhodnocení toho, jak něco probíhá. Myslím si, že je důležité přistupovat k evaluaci jako k nástroji strategického učení. Takže já raději než to slovo evaluace používám spojení strategické učení, protože ono to v podstatě o ničem jiném není. My se snažíme najít takové metody, které nám pomohou vytipovat dobré otázky, na které se evaluací snažíme hledat odpovědi. Někdy tou otázkou může být: „Daří se nám najít takové řešení, které funguje a zároveň není tak nákladné?“. Můžeme se dívat na nějakou nákladovou efektivitu, někdy se díváme na tu změnu samotnou, to znamená, do jaké míry to naše řešení opravdu dokáže způsobit tu změnu, pro kterou vzniklo. Někdy nás zajímá ten proces. Třeba formativní evaluace se hodně dívá na to, co můžeme upravit v našich procesech a dennodenním fungování, abychom byli schopní dosáhnout lepších výsledků. To jsem teďka zmínila jenom 3 tipy evaluace. Myslím si, že je na začátku nutné si uvědomit, že evaluace není jenom jedna, ale evaluace je v podstatě soubor nástrojů a metod, které nám pomáhají hledat ty nejlepší odpovědi na otázky, které nám můžou pomoct líp se učit hledat lepší řešení, vědět, jak to, co děláme, se daří nebo nedaří, proto abychom ta data mohli vzít a dát se zpátky do té naší práce.

Pokud vůbec nemám peníze na asistenci někoho dalšího, tak jak prakticky na evaluaci?

Mně přijde zajímavé, pokud organizace nemá s evaluací žádnou, nebo žádnou dobrou zkušenost, tak mi přijde schůdné začít nástroji formativní evaluace. To znamená vlastně takové té evaluace, která nám pomáhá v dennodenním zlepšování toho, co děláme. Třeba právě v knihovně Impact Academy mohou posluchači nalézt řadu nástrojů, které mohou využít. Ty nástroje jsou často hravé, jednoduché nástroje typu „Pre mortem“, kde si vytváříte takovou předpitevní zprávu vašeho projektu nebo programu. Nebo nástroje, které nás hodně vedou k tomu učení, ať už je to „Kronika učení“ nebo třeba nástroj, který jsme nazvali „Večírek úspěchů“. Takže nástroje, které jsou v podstatě takovou sadou otázek, které vás vedou, kde se během třeba půl hodiny naučíte, jak to facilitovat, jak to vést v tom týmu, ale zároveň je můžete využívat třeba na týdenní bázi. Může se to stát součástí vaší týdenní nebo měsíční porady. Díky tomu se můžete naučit pracovat s tím evaluativním myšlením, které si myslím, že je vlastně mnohem důležitější, než dejme tomu znalost nějakých robustních metod evaluace, kde často tým, který má primárně na starosti sociální práci nebo práci s ekologickými středisky, tak samozřejmě cílem není, aby se nám tento tým proměnil v tým výzkumníků a evaluátorů, ale i lidé, kteří primárně s evaluací nepracují, se mohou naučit evaluativní způsob uvažování, který pak velmi pomůže nejen v evaluaci jako takové, ale třeba v plánování projektů. Nebo v přemýšlení nad tím, jak my sami můžeme ty projekty vyhodnotit. A zase nám pomůže trošku lépe nalézt ty vlastní kapacity, co zvládneme my sami. Máme třeba v organizaci někoho, kdo pracuje s Excelem, tak může částečně pomoct s nějakou datovou analýzou. Máme v organizaci někoho, kdo se velmi dobře dokáže ptát nebo se naladit na potřeby cílové skupiny, tak může dělat analýzu potřebnosti té služby, ale zároveň z toho můžeme zjistit, co opravdu nám v té organizaci chybí a ze stotisícového rozpočtu na evaluaci, pokud s tím budeme takto cíleně pracovat, se nám nakonec může vyloupnout 15 hodin konzultací s někým, což může být zase už mnohem lépe uplatitelné nebo zažádatelné v nějakém grantovém řízení nebo u nějakého soukromého donora. Ale my už budeme přesně vědět, proč tu evaluaci potřebujeme, to znamená ten účel, ne, potřebujeme evaluaci, protože bychom ji asi měli dělat, ale potřebujeme evaluaci, protože potřebujeme vědět, jestli náš program může fungovat v nějakém jiném kontextu.

Kdybys měla dát jednu radu začínajícím sociálním podnikatelům, jaká by to byla?

Mně přijde v poslední době čím dál tím zajímavější pojem „Heropreneurship“, který trochu propagovala oxfordská soutěž Map the System a který se snaží vést sociální podnikatele k tomu, aby nebyli těmi podnikateli v tom pravém slova smyslu, ale aby, když narazí na nějaký problém, nebo na nějakou výzvu a snaží se ji řešit, tak aby možná to sociální podnikání ve smyslu, budeme podnikat, ale bude to udržitelné, bude to řešit nějaký společenský problém, tak aby ta paleta toho uvažování byla ještě trochu širší. Sociální podnikatel může být i někdo, kdo soustavně na ministerstvu lobuje pro nějaké téma a vytváří proto finanční kapacitu, třeba v rámci toho sektoru. Sociální podnikatel může být někdo v nadačním sektoru, kdo se snaží vytvářet prostředí pro diskusi různých aktérů. Nebo sociální podnikatel může být někdo, kdo začne pracovat s recyklátem a vyrábí z toho nějaké recyklované plasty.
To sociální podnikání má mnoho rozměrů a myslím si, že je zajímavé v té první fázi, když sociální podnikatelé často vychází od toho, že je tady ta výzva, chci s ní něco udělat, ale zároveň chci, aby to moje řešení bylo trvale udržitelné. Tak jenom abych se rozhlédla, že těch modelů sociálního podnikání je celá řada a nějaký se pro ten můj konkrétní problém může hodit víc než ten jiný. Takže možná vlastně rozhlédnout se a nechat si otevřenou paletu těch možností, měsíc, dva, tři, a pak to zacílit a jít si za tím.      

                            

Podcast Bez grantu?! vychází každé druhé úterý v měsíci.
V jednotlivých dílech probereme s experty akcelerátoru 3-2-1 dílna vždy jedno téma
týkající se rozjezdu společensky prospěšného podnikání. 

K poslechu na Apple Podcasts, Spotify i v přehrávači